Dream on, little dreamer

48.

Počkal jsem, než rodiče vešli do obýváku a až potom je pozdravil. To mi samozřejmě oplatili a hned se překvapeně podívali na Hoseoka, který se s Hee v klíně mile usmíval. Vlastně se jim ani nedivím, že jsou až tak zmatení, protože ho nikdy neměli ani šanci poznat. 

Hoseok se jim samozřejmě hned představil. Taťka po mně ze srandy hodil šibalskej výraz, nad čím jsem se mírně ironicky usmál. Matka samozřejmě o ničem spojeným s ním nevěděla, takže ho ani nijak neřešila.

Omluvil jsem nás, že půjdeme zase ke mně do pokoje, kam už nás Hee nenásledovala a zůstala sedět při televizi s nějakou praštěnou pohádkou, která absolutně nedávala smysl.
Byl jsem tak alespoň o něco málo soustředěnější.

„Můžu jen otázku?" prolomil chvilkové ticho. Trochu mě zneklidnilo, když jsem si všiml trochu ublížené grimasy v jeho obličeji. „Samozřejmě." odložil jsem před sebe knihu hřbetem nahoru, aby se mi nepřetočily stránky.
Hoseok si povzdechl na chvíli si zkousl spodní ret. „Co jsi proti mě v prváku měl? Čím jsem tě vytáčel? Co tě nutilo na mě být takový, jaký jsi byl?" jejda. Co mu mám na to říct, když sám nevím?

„No, já vlastně pořádně nevím. Zprvu mě jen štvalo, že jsi byl ten hlučný spolužák, kterého má každá třída. Potom asi tvoje pozitivita a nadšení pro studium. Když se k tomu přidalo i to zírání.. nějak už mi to vadilo až moc. Potom, co jsem si na tebe vykřičel plíce, mě chytly výčitky a později mi všechny ty věci chyběly, když jsi na nějakou dobu zahodil svoji každodenní-celodenní pozitivitu. A během těch tří let, jsem si to celou dobu vyčítal a tak strašně se bál na tebe po tom všem vůbec jen pohlédnout." provinile jsem si zkousl ret.
Přijdu si snad ještě hůř, když to musím říkat nahlas a zrovna jemu. Od prváku jsme o tom nemluvili ani s Taem ani s Kookem a vlastně vůbec s nikým. 
Ze začátku jsem to vlastně říkal jen Hee, když jsem ji například uspával, nebo s ní chodil o samotě po venku. To jsem se v tom máchal nejvíc a přišlo mi správné to někomu říct. A bylo mi jedno, že to bylo párměsíční mimino, které nic nevnímá a je vůbec rádo, že ví, jak se používá tělo.

„Ale teď už se mnou problém nemáš, si říkal, ne?"
„Rozhodně ne!" vyhrkl jsem rychle.
„Tak promiň. Neměl jsem to vytahovat. Vidím, jak jsi zkleslej." přisunul se o kousek a slabě mě na chvíli objal.
Všechno zlé je pro něco dobré. Tři roky si vyčítám chybu, jen aby ji zpravilo jedno krátké slabé, ale přesto hřejivé objetí.
A stojí mi to za to.

___

a je to tady, moje první totální „autorská krize"

možná už se mi tu povedlo něco nevydat i dýl, ale to bylo třeba z technických důvodů, tohle bylo bohužel nedostatkem nápadů, jak vyplnit několik kapitol, abych se dostala k dalšímu ději, který však promyšlený mám.

tenhle příběh ani nečte tolik lidí, takže bych si klidně moha dát přestávku a nikoho by to moc „neranilo," proto si následujících pár dnů budu jen tak promýšlet nějaký smysluplný děj, abych se konečně měla zase od něčeho odpíchnout.

dnes bez faktu, svádím to na krizi:|