Dream on, little dreamer

38.

Bonghee už má nějaký ten měsíc a abych řekl pravdu.. nijak mě nenadchla. Samozřejmě to není nic neobvyklýho. Malé děti prostě nic neumí. Ona v podstatě jenom jí, spí a řve. Bohužel nejvíc si namáhá hlasivky v noci, kdy už všichni spí. Má pokoj ve stejném patře se mnou, takže ji dost dobře slyším, rodiče mají v ložnici zase chůvičku, tudíž ji také slyší bez problému. Většinou se ji snažím přehlušit sluchátky, což funguje bezvadně, ale když mi do uší hraje hudba, nemůžu usnout stejně tak. Takže ani tohle neřeší problém.

Jak už je to docela zvykem, probudil mě hlasitý pláč milované sestřičky. Nechal bych to na rodičích, ale z vlastní zkušenosti vím, že bude rychlejší jít ji uklidnit sám. Nejen protože máme pokoje skoro u sebe a mám k ní rychlejší cestu, ale taky z důvodu, že u mě je vždy klidná. Nevím čím to je, ale když ji mám na starosti já, nikdy ani nepípne. 
Ostatní by to brali jako plus, ale já to beru tak, že s ní akorát musím trávit víc času. 

Zvedl jsem s tedy z postele a došel ke dveřím. Chytl jsem za kliku a na chvíli se ještě zastavil, abych se ve tmě trochu rozkoukal, další náraz nehodlám riskovat. Na chodbě se ještě do hlasitého pláče zaposlouchám, jestli by třeba nechtěla sama od sebe utichnout. Jak jsem čekal, pořád se dožaduje něčí přítomnosti.

Otevřu dveře od jejího pokoje a mírně se nakrčím, když je slyšet ještě víc nahlas. Podívám se na ni do postýlky, je celá rudá a nejspíš i zoufalá. I když.. můžou batolata cítit už takové pocity?
Oči měla přikrčené k sobě, takže si mě ani nemohla všimnout. Dokud jsem ji samozřejmě nevyzdvihl do náruče a nezačal s ní pomalu pohupovat.

„Bonghee, že mě necháš se vyspat?" zašeptal jsem na ni potichu ze zoufalství, i když jsem věděl, že mě nemůže nijak moc vnímat. Naštěstí se začala hned uklidňovat, takže sem opět zůstal v příjemném tichu. Hee se na mě usmívala, což mi nebylo zrovna příjemné, kvůli jejím zubům ne-zubům. Nechal jsem ji, aby si hrála s prsty mé ruky a dál jsem s ní houpal ze strany na stranu. Nemám nejmenší tušení, proč to malé děti uklidňuje, ale když bude potichu, tak proč ne.

„Jste spolu roztomilí." leknutím jsem sebou cuknul, když se za mými zády ozval tátův hlas. Otočil jsem se za ním a slabě se pousmál. „To mi řekni, jak to děláš, že je u tebe vždy tak klidná." Zakroutil si pro sebe hlavou. „Ty mi spíš řekni, jak se toho zbavit." zasmál jsem se a opatrně svou sestru položil do postýlky. Hned jak jsem se od ní odtáhl, ona naopak ke mně natáhla ruce. Přitáhl jsem k ní tedy jednu svou ruku, aby si s ní mohla hrát, což si nějak oblíbila.

„Proč by jsi se toho chtěl zbavovat? víš, jaká je to pro rodiče výhoda?"
„Právě že. Pro rodiče. Já zrovna nestojím o to ji uklidňovat."

___

jen otázka: napadlo mě přidávat na konce kapitol nějaké fakty, které jsem třeba někde četla, anebo prostě ze života. příklad:

Ve Švédsku byl vynalezen lék proti depresím, jménem Serunato. 

jen takové nic na konci kapitoly. byl by zájem?(✿◕‿◕)

touto kapitolou uzavírám "prví část" (která původně měla trvat jen nějakých deset částí🤫)