Dream on, little dreamer

54.

Do dalšího dne jsem vstával se značnou dávkou elánu. Měl jsem v plánu zajít za Hoseokem a zeptat se ho, proč udělal to, co udělal. V podvědomí jsem si pořád dokola opakoval, že pro to prostě důvod mít musel, nedělal by to jen tak. Taky si připomínám, že to rozhodně dobře dopadne. Hoseok je hodný člověk, neřekl bych, že by se něco nutně muselo pokazit.

„Yoongi, kam jdeš?" zeptala se mě Hee, když viděla, že se obouvám naven. Když jí to řeknu, určitě bude chtít jít taky, jenže k tomuhle ji zrovna nepotřebuju. Chtěl bych si to  spíš vyřešit sám.
„Za Hoseokem." odpověděl jsem a klekl si směrem k ní, abych na ni viděl. Jak jsem si myslel - hned se jí rozzářily oči a úsměv roztáhl. „A můžu jít taky?"
„Promiň, Hee, ale potřebuju s ním mluvit o něčem důležitém. A potřebuju s ním mluvit sám. Ale uvidíme, jak to dopadne, když tak můžeme jít i s ním ven jindy, ano?" mile jsem se na ni usmál a vzal její ruku do té své. Nálada jí hned klesla, ale jakmile jsem zmínil, že můžeme jít jindy, hned se zase rozzářila a několikrát po sobě nadšeně zakývala hlavou na souhlas.

„Tak jo, ale já teď jdu, tak se měj a přej mi hodně štěstí." rozloučil jsem se s ní pusou na čelo a vyšel z domu. Hoseok ode mě nebydlí nijak daleko, tak jsem si ani nebral sluchátka, protože bych moc písniček nestihl.

Pořád jsem si dokola v hlavě opakoval ta slova, abych nabral co nejvíce odvahy a zachoval chladnou hlavu, ale čím blíž jsem byl jejich domu, tím víc ve mě převažovala ta pesimistická stránka, která mi radila, abych se otočil, zapomněl na to a smířil se s tím, že mezi námi nikdy nic nebude a nejspíš jsem si i zkazil jedno dobré přátelství. Ale nemuselo by tomu tak být, kdybych ho prostě zastavil a třeba ho taky políbil.

Už jsem se chtěl pomalu začít vracet, ale dům rodiny Jung, který jsem už mohl z dálky vidět, mi dodal o trochu víc sebevědomí a já se pevně rozhodnutý, že tam prostě dojdu a vyřeším si to, přidal ještě víc do kroku.

Před vstupními dveřmi jsem se párkrát zhluboka nadechl a potom konečně zazvonil. V ten moment se mi tak stáhl žaludek, že bych snad ani nedokázal promluvit.
Po chvíli čekání mi otevřela Hoseokova máma s vlídným úsměvem na tváři. Po jejím milým pohledu jsem se uvolnil a úsměv jí opětoval.

„Ale ahoj, Yoongi. Copak potřebuješ?" optala se, i když si myslím, že jí to bylo jasné. „Zdravím, paní Jung," poklonil jsem se „je váš syn doma? Potřeboval bych s ním mluvit." malinko jsem se nahnul a podíval se do chodby, jestli ho třeba někde neuvidím. Bohužel zrovna ne.

„No, momentálně jsou doma oba, ale ty asi budeš chtít toho staršího, že?" zasmála se a já s ní. „Asi by to tak bylo dobré."
„No, tak pojď dál, hned ti ho zavolám." uvolnila mi cestu, ale já hned mávl rukou.
„To nebude třeba, nebude to na dlouho, vyřeším to tady ve dveřích." paní Jung chápavě přikývla a už se ztratila zpátky v domě. Úsměv mi pořád zůstal, což je dobře, alespoň budu působit pozitivně. Tedy.. od včerejška mám dobrou náladu a těšil jsem se, až sem zajdu, takže je to jenom dobře.

V hlavě jsem si pronesl krátkou modlitbičku, když jsem uslyšel přibližující se kroky, které nepatřily nikomu jinému, než Hoseokovi. Ten, když mě spatřil, na chvíli zamrzl v chůzi a začal se tvářit dost nejistě. Kdo by se mu ale divil.
Pomalu došel až ke dveřím a nejistě se poškrábal na zátylku.
„Um, ahoj, Yoongi. P-potřebuješ něco?" zakoktal se a mě to přišlo roztomilé. Usmál jsem se ještě o něco víc a zhluboka se nadechl, než jsem začal mluvit.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o tom včerejšku. Respektive o tom, když jsi se už loučil." Hoseok zbledl a nahlas polkl. Už se mi ani nedíval do očí.
„J-jo, promiň. Neměl jsem to dělat. Byla to blbost. A bylo jasný, že ti to i bylo nepříjemný. Ale nechtěl jsem tím nijak zničit naše přátelství. Takže asi pochopím, když o mě už ani nebudeš chtít nikdy slyšet, ani mě nikdy vidět, ale zkus mi to odpustit, mě na tobě fakt záleží. Nechtěl jsem tím-" máchal kolem sebe rukama a jazyk se mu trochu pletl.

„Hoseoku, stop. Nic jsi tím nepokazil. Ale řekni; proč jsi to udělal?" snažil jsem se na něho dívat co nejmileji, aby pochopil, že se není čeho bát, ale to šlo docela těžce, když se mi ani nepodíval do očí.