Dream on, little dreamer

31.

Den před Vánoci jsme se s Jungkookem sešli, abychom si mohli předat svoje dárky a oslavit si to po svém. Sice je ještě většina obchodů, kaváren, restaurací a podobných podniků otevřených, ale nás napadlo, že by mohlo být hezké si jenom sednout někde venku a povídat si.
Kousek od našich domů se nachází kostel, který je ohraničený takovou zídkou.
Nachází se na mírné kopečku, takže je ta zídka ze zadní části vysoká asi jen půl metu.
Často si tam na ni někdo sedá, takže se to nemůže považovat za vandalismus.

„A ani není taková zima, jak jsem čekal." poznamenal Jungkook a odhrnul sníh ze zídky, abychom si mohli sednout. „Ale že by bylo zrovna májový počasí, se taky říct nedá."
Posadili jsme se a chvíli byli oba zticha a jenom seděli. Nevím, jak to připadalo Kookovi, ale mně to bylo příjemné, jen tak sedět. Nic nedělat. S Jungkookem. Blízko něho.
Bylo něco po dvou odpoledních, takže nám zbývala ještě nějaká doba do setmění, i když už teď nebylo zrovna světlo, jako třeba v létě.
A i když bylo sněhu už teď dost, tak ještě padaly maličké vločky. Nebyli v nijak hojném počtu, ale i tak to působilo hezky kouzelně.

„Taetae? Nechci znít nijak nedočkavě a že jsem tu jen kvůli tomu, ale můžeme si už předat dárky?" koukl se na mě prosebně s roztomilým kukučem, kterému se jen tak "ne" říct nedá.
„Jasně! Ale doufám, že se nenaštveš, protože jsem přesáhl limit." usměje se a na místě si trošičku poskočí.
„V pohodě, já taky!" zaraduje se a ze zad si sundá svoji tašku. Udělám to samé a rychle zkontroluju, zda mám všechno. Díky bohu. Všechno.

„Budu potřebovat, aby jsi zavřel oči, Kookie." bez jakéhokoli váhání a nejistoty zavřel oči a čekal. Vytáhl jsem z tašky králičí ouška na čelence a nasadil mu je na hlavu. Doširoka se usmál a chtěl pomocí rukou uhádnout po hmatu o jaký dárek se jedná. Rychle jsem mu je chytil a stáhl zpět dolů.
„Počkej chvíli, ještě jsem neskončil." kývl hlavou a nechal mě pokračovat. Vytáhl jsem obyčejný kroužkový náhrdelník a obešel ho, abych mu ho mohl zapnout.

„Tak, dobrý. Víc ti toho teď nedám."
„Takže můžu otevřít?"
„Ještě počkej!" rychle mě napadlo. Vytáhl jsem mobil, zapl přední kameru a otočil obrazovku na něho.
„Teď." hned, jak otevřel oči, zamáčkl jsem tlačítko ovládání hlasitosti a vyfotil si ho, protože v ten moment vypadal opravdu jako králíček.

Hned jak se uviděl, vypískl a zaradoval se. „Hyung! ty jsou roztomilý!" pevně mě objal kolem pasu, až jsem málem přepadl. Objal jsem ho zpátky a obličej si zahrabal to jeho vlasů. Voněli po ovoci.
„Jak tě to vůbec napadlo?" zeptal se a nijak se neodtahoval. On se ještě ptá? „Protože ty už tak vypadáš jako malej roztomilej králíček." za to oslovení mě kamarádsky buchl (lol) do zad a opět si sedl zpátky naproti mně.
„Proč mi to všichni říkají?" zasmál se zmateně a pohodil rukama.
„Že jsi roztomilý?" začal mě bouchat do ramene a smát se. „Že vypadám jako králík!"
„A viděl jsi se někdy?! Vždyť ty snad ani nejsi člověk!" zmáčkl jsem mu tváře. „Nejsi jenom králíček. Ty jsi ten nejroztomilejší, kterého jsem kdy viděl." stydlivě se zasmál a zčervenal.
Líbí se mi přivádět ho do rozpaků.

„Ještě mám pro tebe jeden." oznámil jsem mu a vytáhl tentokrát zabalený dárek. Je sice pravda, že mi u toho asistovali tři lidi, ale já nikdy dárky balit neuměl. Jak se zdá, tak lidi taktéž..
„Však jsme se dohodli na limitu. Jak moc jsi ho přesáhl?"
„Sám jsi říkal, že jsi to taky nedodržel." vzdoroval jsem.
„Jo, ale cítím se i tak blbě, protože pro tebe mám jen jeden."
„Ale mně je jedno, co mi dáš, hlavní je, že je to od tebe. I kdyby to byl exkrement." řekl jsem pyšně a položil si ruku na hrudník do míst, kde se nachází srdce. Kookie se zasmál plácl mě přes koleno. „Na, tady máš." předal jsem mu dárek a sledoval, jak ho s radostí rozbaluje. To, že byl zabalený, neznamenalo, že by byl nějak speciální, ale to, že že mě k tomu matka donutila.