Království

...

Kapitola 16.

„Strach je reakce. Odvaha je rozhodnutí." — Winston Churchill

SHE

,,Dobře, tak jdeme. Čeká nás ještě hodně práce." zvedne se Jungkook a jde pryč z místnosti. Všichni se na něj v tichosti díváme. Nevím, co si mám myslet. Mám ho strašně moc ráda, vlastně ho miluji ale je pro mě záhadou. A mou povinností je tuto záhadu vyřešit. 

Podívám se na zbytek lidí v místnosti. Zvedne se i Derek s přítelkyní a tím pádem se zvednou všichni. Jdu si pro své věci ale ještě mě stihne chytit Derek za ruku. Pomalu se nakloní k mému uchu a potichu mi do něj zašeptá, aby nás nikdo neslyšel. Nic podstatného mi neřekl. Jen, že se sejdeme venku...a ať jsme obezřetní. Projdu hlavním vchodem a jdu k našemu autu. Jungkook stojí opřený o dveře na své straně a mluví s Diorou, jakmile se ale přiblížím, zmlknou. Neptám se a nasednu do auta. Mám svých problémů dost. Jungkook si po chvíli sedne ke mě. Připraví mobil a zavolá Derekovi. Zapne videohovor a připojí i zbytek přátel. O něčem se baví ale já je neposlouchám. Přemýšlím nad rodinou. Jestli jsou v pořádku a jestli ještě stále žijí. A také přemýšlím nad mým strýčkem. Je tam někde v budově a my nevím, jestli vůbec žije. Třeba nakonec umřeme i my.  Je to snad náš konec? Máme umřít takhle brzo? 

Je poledne, slunce na nejvyšším bodě a i přes to, že je zima, tak krásně svítí a hřeje. Byl by to krásný den, kdyby po městě, ke kterému se pomalu blížíme, nepobíhali monstra. Když jsem nad tím tak přemýšlela, tak to nemůže být náhoda. Kdo by chtěl vyhubit lidstvo? To může chtít jedině blázen. Je to šílenost.

Dívám se z okénka auta ven na zničené výlohy obchod. Za námi jedou auta ostatních a tvoříme menší kolonu. Zastavíme v jedné širší uličce mezi domy, kde je relativní klid. Ulička je několik metrů od budovy LABORATORIA. Je to až zvláštní. Když jsme odjížděli, lidé tady pobíhali a napadali se navzájem. Teď tu nikdo není. ,,Dobře, budu končit. Vylezte." řekne Jungkook a vypne mobil. Má drsný hlas. Drsnější než když jsme se potkali poprvé. Dá si mobil do kapsy a mě si přitáhne blíže k sobě. Chytne mě za hlavu a políbí mě. Zavřu oči. Je to takový letmý polibek, žádná vášeň. Ale je to krásné gesto, kdy dává najevo, že mě miluje. Před očima se mi objeví obraz monster, jak pobíhají po městě. Ale zvláštní je, že také vidím dvě postavy, pravděpodobně kluka a holku, jak stojí na okraji jakési skály, z které koukají na kouřící se město. Stojí tam spolu, ruka v ruce a pozorují zničené město. Jediné, co ještě zachytím je, že kluk má v ruce meč. Otevřu oči. Usměji se na něj a oba vylezeme z auta. Neříkám mu, co jsem viděla. Přijde k nám zbytek skupiny. V rukou drží všelijaké tiché zbraně a nářadí. Prostě to, co kdo našel v garáži. Ale všimnu si klasické pistole za Diory páskem. Myslím si, že dělá dobře. Je to taková poslední možnost, když půjde do tuhého. Otočím se a vidím na budovu LABORATORIA. Kus od ní stojí dodávka, kde pravděpodobně probíhal živý přenos, dále vidím vojenská auta, auta policistů a civilistů. Nikde nikdo není. Nevím, jak se mám zachovat nebo co dělat ale pozitivní na tom všem je, že nejsem sama. Mám kolem sebe lidi, na kterých mi záleží a o které se bojím. ,,Dobře dobře, vezměte si věci a jdeme potichu" otočí se na všechny Kook. Okolo nás se rozprostře podivný smrad. Je to pach podobný spálenému masu, kouře a všeho možného dohromady. Zvedá se mi z toho žaludek. Pomalu ale jistě se přibližujeme k budově. Do obličeje mě udeří ledový vítr. Před námi se objeví vyskleněné dveře. Dříve by se za jiných okolností sami otevírali, nyní jsou rozsypaný po celé chodbě. Sklo nám křupe pod podrážkami, proto se snažíme pomalu a potichu našlapovat. Nikde nikdo, ani závan větru. Ani malý pohyb nebo důkaz života. Nejdu první. První jde Derek a Kurio s Jungkookem. Pak jdeme my. Snažím se být co nejblíže u Jungkooka, abych mu mohla popřípadě krýt záda. 

Nikde není nic slyšet. Vypadá to tu stejně jako v televizi při reportáži. Akorát tady, pokud se něco posere, tak je to čistá realita. Vidím recepci a naproti je velký stříbrný výtah. Všichni se rozeběhneme zkontrolovat každou část, každý kout a každou místnost, která tady je. Zůstanu stát u výtahu. Sleduji každou píď na jeho dveřích a každý škrábanec. Poslední záběr byl, když něco vyběhlo z tohoto výtahu. Důkazem toho je krvavá šmouha na dveřích výtahu. Ucítím za sebou pohyb. Přijde ke mě Diora a chytne mě za ruku. Ve tváři má vystrašený pohled. Hádám, že ty zprávy také viděla. Nadechnu se a počkám, jestli přijdou i ostatní. ,,Můžeš" řekne Kurio a já zmáčknu tlačítko na přivolání výtahu. Jediné cinknutí prozvučí celou místnost. Všichni napjatě čekáme, až výtah přijede. Trvá to chvilku a jakmile výtah dorazí a s cinknutím se otevře, nastoupíme do něj. V první chvíli jsem si myslela, že na nás také něco vyskočí. Opak byl pravdou.

 Jedeme výtahem nahoru do čtvrtého patra. Jakmile začneme stoupat, začnou se ozývat podivné zvuky. Zvuky jsou to strašný, stejně jako ten zápach. Všichni se připravíme na jakékoliv pohyby či útok. Vyjdeme z výtahu do úplně prázdné černé chodby. Někde praskne světlo. Projdeme kolem místností s prosklenými stěnami a dveřmi. Všude jsou rozházené papíry a rozbité stoly. Rozhlížím se, jestli někde najdu jakoukoliv stopu, známku života.  Projdu kolem hromady mikroskopů a hned se zastavím. Stojím jako přilepená k zemi. Vytřeštěně hledím před sebe. Jungkook, jdoucí za mnou, do mě narazí a obejde mě, aby se podíval, co se děje. Rukou ho zarazím a ukážu před sebe. Jungkook se podívá před nás. Kus od nás jsou vysklený velký dveře, před kterýma je hozená velká bílá skříň. Za těmi dveřmi je další místnost plná rozházených věcí a stolů, společně s krví. V té místnosti se ale pomalu kymácí něco, co dříve připomínalo člověka. Škube s sebou, má pokrčená ramena a pokrčené jedno koleno. Je v takovém spánkovém režimu, bych řekla. Všichni ztichnou a pomalu se začnou schovávat za nejbližší věci. Stojím a pozoruji to. Vím, že na tomto patře pracoval můj strýc, protože jsem tu s ním jednou byla. Potřeboval si sem pro něco dojít a něco vyřešit. Jungkook mě pomalu obejde a vytáhne z kapsy jídelní nůž. Napřáhne se a hodí ho tomu monstru do hlavy. Zabodne se mu přes spánek do hlavy a skácí se k zemi. Někde uslyším zakašlání. Polekaně se otočím na všechny za mnou ale nikdo ani necekne. Rozhlédnu se po místnosti a všimnu si pootevřené menší skříňky pod okny. Dvířka se otevírají a zase zavírají. Přistoupím blíž a dvířka otevřu. Polekaně poodejdu a chytnu se za pusu.

,,Strýčku Chrisi" vyděšeně vydechnu. Pomohu mu vstát. Celý se třese a nevím zda-li vyděšením nebo zimou. Je celý potlučený a od krve. S oddychnutím mě obejme.,, Děkuji, maličká. Nevím, jak jste se sem dostali, ale je to tu nebezpečné. Vůbec by jste tady neměli být" pořád ho objímám. Nemohu se zbavit pocitu, že bych ho tady nechala umřít. Ani omylem. Zavrtím hlavou. ,,Jasně, že bych se pro tebe vrátila. Nikdy nikde nikoho nenechám umřít. Můžeš nám vysvětli, co to je zač?" odtáhnu se a zeptám se. Chris se vyhýbá mému pohledu. Pokrčí rameny a vezme mě za loket. ,,Tak pojďte někam, kde nehrozí takové nebezpečí." rozhlédne se a já přikývnu.