Království

...

„Zítřek leží v neznámu, ale často přináší naději." — John Ronald Reuel Tolkien

HE

Společně s ministrem Činylem a ostatními procházíme velkou halou, podél níž jsou velké bílé sloupy. Klapot našich bot o naleštěnou mramorovou podlahu se rozléhá do všech stran. Rozhlížím se kolem sebe a vidím na stěnách obrazy významných lidí. Jdeme po velkých schodech do patra a opět dlouhou chodbou, až dojdeme ke dveřím. Činyl otevře další mohutné dveře a pustí nás postupně všechny dovnitř. Místnost je prostorná, je zde mnoho stolů a hromada lidí, pobíhajících kolem nich..

"Zde jsme zavřeni a sledujeme situaci venku. Máme kamerové záznamy z kamer, rozmístěných po celém Soulu. Komunikujeme zde s jinými zeměmi ale vše je chaotické. Většina zemí nám neodpovídá a nechtějí nám věřit." vysvětlí mi Činyl a vede mě před velký monitor, u kterého sedí tři pánové ve vojenském oblečení. Jakmile k nim přistoupíme, postaví se a ministrovi se pokloní. Pozdrav oplatím a opět se rozhlížím kolem sebe. Je to tu dobře zabarikádované. Nejsou zde okna ani jiné dveře. Zadívám se na monitor a vidím jen čísla a procenta, která stoupají.

"Každý člověk tu má nějaký význam. Je zde za nějakým účelem a mají svůj úkol, který je chrání před vyhnáním a napadnutím monstry venku. Není lehké se sem dostat, leda by monstra někdo pustím zevnitř. Zvenku je absolutně nemožné sem vniknout, sám jste to viděl a..." nedořekne, jelikož ho přeruším zvednutím ruky. "Chápu. Omluvte mou drzost ministře, ale vy tady jen sedíte, kdežto venku se hroutí svět? Pokud je to tak, jak tvrdíte a nikdo se sem nedostane, měli bychom všechny přeživší, co jsou venku, dostat sem dovnitř. Jeden zachráněný člověk znamená o jednoho zombie méně." ukážu na svou skupinu. Ministr si odkašle." Chápu, že se Vám to nelíbí, ale nebude lepší, když se tu nákazu pokusíme zastavit, než abychom sem hnali lidi, kteří můžou být skrytě nakaženi?" zeptá se mě ministr, pozvedne obočí a dá si ruce do kapes. Povzdechnu si a přikývnu. "Máte pravdu. Nyní musíme obeznámit všechny země. Ne zprávami a emailem. Ale živě." postavím se ke kameře a ihned k ní přiběhne chlap a začne jí zapínat. "Naposledy, co jsme posílali email, nám na něj nikdo neodpověděl. Stála v něm zmínka o zombie.  Všichni to ignorovali." řekne paní v uhlazených šatech a deskách v rukou. Otočím se na ní a ta jen pokrčí rameny. 

"Zavoláme do televize. Yonshi..." začne dávat paní úkoly lidem kolem sebe. Konečně se něco začíná dít. Všude kolem sebe slyším pracovníky, jak se snaží komunikovat s lidmi venku občas zaslechnu, že se nákaza rozšířila i do vesnic a menších měst. Musíme si pospíšit. Selina ke mě přiběhne. "Co chceš říct?" zeptá se mě a chytne mě za ruku. Podívám se na ní a pokrčím rameny. "Pravdu" řeknu a jdu ke kameře. Nemám náladu na povídání. Chci jen tuhle situaci vyřešit.

"Kamera je připravena, volala jsem do NDT a jsou nakonec připraveni vysílat živě, i když se jim moc nechce, jelikož jim to přijde jako kravina. Dále jsem se napojila i na země v Evropě, kteří mají také několik stanic a budou vysílat živě. Obrazovky na mrakodrapech jsou taky připraveny. Jsme tedy kompletně připraveni" přijde ke mě malá roztěkaná paní se sluchátkem v uchu a s papíry v ruce. Chytne mě za rukáv a postaví před kameru. Mám za sebou velkou obrazovku, na které je mapa světa, červená barva na naší zemi, čísla a malé snímky z kamer, kde běhají a ukazují se zombie. Přiběhne ke mě jiná slečna s ubrouskem a make-upem a chce mi omýt obličej. Odstrčím jí s tím, že chci, aby lidé viděli, co se děje a že nepotřebuji make-up. Jsem špinavý a s kruhy pod očima. Zadívám se na svou skupinku a pak do kamery "Tři, dva, jedna....TICHO JEDEME ŽIVĚ!" 

"PŘERUŠUJEME VYSÍLÁNÍ Z DŮVODU MIMOŘÁDNÝCH ZPRÁV. PROSÍME O POZORNOST"

"Dobrý den všem. Momentálně se nacházíme na Velvyslanectví v Soulu v Jižní Koreji, kde před několika dny vypukl jistý virus. Žádáme obyvatele a vůdce jiných zemí, aby pozorně poslouchali. Virus je vysoce nakažlivý. Napadá lidský organismus a následně ho mutuje do podoby mrtvého člověka. Přenáší se z člověka na člověka kousnutím nebo pomocí krve. Člověk se pak následně stává agresivním a útočí na zdravého člověka. Virus pohltil už půlku naší země a přesouvá se rychle dál. Prosíme tedy o evakuaci. Začněte s opatřením a buďte připraveni na všechno. Finálně je usmrtí jen rána do hlavy a když je teplo, tak se schovají a vypadají jako opravdové mrtvoly. Nevíme, proč to tak je, ale zatím se nepodařilo nakažené vyléčit. A domníváme se, že je ani vyléčit nepůjde. Proto bojujte o přežití. To, že k vám ještě nedorazili neznamená, že jste v bezpečí. Já se svou skupinou jsme doteď jejich útoky přežili. Stáli jsme jim tváří v tvář a jen o vlásek unikli smrti. Apeluji na vás, začněte s obranou svých měst a s ochranou svých nejbližších. Jmenuji se Jeon Jungkook a tohle je zpráva do všech zemí, pro které ještě není pozdě. Zde máte několik záznamů z kamer" otočí se kamera na obrazovku. Prohlížím si je a začínám si uvědomovat, že pro naší zemi je pozdě. Kdo ví, jestli vůbec je nějaký způsob nebo lék, který by nás mohl zachránit. I když přežijeme a zachráníme se, umřeme na vyhladovění. Přijdeme o zásoby jídla a vody. Propukne kanibalizmus a všechna snaha zachránit naší planetu bude k ničemu. 

Podívám se za sebe po celé místnosti a všichni se dívají na záznamy z kamer. Nikdo nepracuje, jen sledují velkou obrazovku se snímky, kdy po ulici běží skupinka, virem nakažených, malých dětí. Okolo nich prochází a křičí starý pán s paní. Oči se mi zalijí slzami. Po očku se podívám na dvojčata, jak se tisknou k Selině a představa, že ti dva malý škvoříci budou nakaženi, je pro mě strašná. Ty děti venku nikdy nevyrostou. Nenajdou si práci, nezažijí lásku ani nezestárnou. Jejich dny jsou sečteny. 

"TOTO JE KONEC MIMOŘÁDNÝCH ZPRÁV. DĚKUJEME ZA POZORNOST A VŠEM HODNĚ ŠTĚSTÍ"

Sejdu schůdky k Selině, která kouká na snímky. Nechám jí koukat, nakloním se k dvojčatům a obejmu je. Violet i Scar mě ihned obejmou také. Violet začne fňukat ale Scar jí pohladí po zádech. "Děkujeme, že jsi nám pomohl" řekne Scar. Rošťácky mu rozcuchám vlasy. "Nemáte zač. Musíme na sebe dávat navzájem pozor. Zvládneme to. Společně." podívám se na ruku, kterou mi nyní Selina stiskla. Stisk zesílím, napřímím se a obejmu jí. Obejmu jí tak silně, jako by se měla každou chvíli rozpadnout na malé kousky. Dám jí pusu na tvář, na ucho a nakonec na rty. Pohladím jí po zádech.

"Musíme sehnat nějaký zkušený vědce, musíme něco najít" přijde k nám Derek. Diora ho stále drží za ruku. Selina se odtáhne a chytne za ruce dvojčata. 

"Ano, ale kde ho najít." Činyl vytáhne mobil a začne něco ťukat. "Hej Noro, chci seznam nejlepších vědců po celém světě. Ale hlavně takových, co se nebudou bát jít do terénu." řekne a zavěsí.

"Myslím, že během dneška je budeme mít." mrkne na mě Činyl. Poprvé za několik dní se usměji.