Království

...

Kapitola 1

„Nauč se slzami v očích smát, nauč se pohladit se zavřenou dlaní, nauč se rozdat všechno a nemít nic, pak poznáš, že stojí za to žít." — Neznámý autor

SHE

,,Nech mě být, slyšel jsi mě?"  zakřičím na Olivera, který mě drží za ruku ,,nechci s tebou mít nic společného. Jsi lhář a sobec. Už zase Olivere. Poprvé jsem ti odpustila a slíbil jsi, že to znovu nikdy neuděláš. A dívej, neutekl ani měsíc a ty jsi to udělal zase. Jsi neskutečný hajzl." vytrhnu se mu a rozběhnu se po kluzkém chodníku pryč. Nacházím se na klidné ulici velice známého města Brazílie. V Riu de Janeiru. Bydlím zde se svou početnou rodinou. My, jakožto obyvatelé Brazílie s nejdelším rodokmenem Ferreirů, máme podíl na vzniku legendárních karnevalů. Vlastníme několik restaurací a barů. V jednom z těchto barů pracuji i já. Jsem původem z Brazílie ale má matka pochází z Asie konkrétně Jižní Korea. Odmala se mnou mluví rodina portugalsky ale také korejsky a anglicky. Jsem žena, mluvící  plynule třemi jazyky. Brazilka jsem tedy z otcova strany. Rodokmen Ferreirů je znám po celém světě a moji předkové jsou zaznamenáni v nejrůznějších knihách i školních materiálech. Naší rodinu tvořím já, Selina, moje o čtyři roky mladší sestra Ara, náš starší bratr Fernando ale říkáme mu Feri, dvojčata Violett a Scar, matka Johana a otec Frederico. Každý ještě máme jedno jméno, po každém z našich předků. Mé celé jméno zní Selina Hyun-Jae Ferreira. Hyun-Jae znamená moudrost. 

Dále naši brazilskou rodinu tvoří babička, prababička, děda, praděda, čtyři tety, dva strýcové, čtyři sestřenice, pět bratranců plus ještě manželé a manželky tetiček a strýců. A to je jen naše brazilská rodina. Nemluvím o té v Koreji. Ale to není podstatné. Jsme taková malá vládnoucí dinastie. 

...

Nacházím se v práci, v baru který je umístěn v rušnější části města. Sjíždí se sem lidé z různých koutů, mladí i staří, ženy i muži. Já zde dělám servírku a obsluhuji za barem. A právě v tomto baru jsem poznala Olivera. Mého ex-přítele. Byli jsme spolu dva roky. Užívali si každou sekundu, každou chvíli, kdy jsme mohli být spolu. Jezdili jsme na výlety a účastnili se každoročních karnevalů. Pracoval jako DJ a hodně hrál písničky na má přání. Bylo to fantastické do doby, než jsem ho nachytala na dámských záchodech, jak divoce ojíždí mou kolegyni servírku na umyvadlech. Omluvte toto slovo, ale její skřehot byl slyšet až ven na chodbu před dámskými záchody. Viděla jsem je z boku a takový pohled se mi uložil hluboko do paměti a myslím, že bude trvat hodně dlouho, než mi z paměti zmizí. Jakmile si uvědomili, kdo je načapal, přestali a Oliver utíkal za mnou. Z práce jsem odešla a zbytek už znáte. Celou cestu za mnou šel a něco mi říkal. Já ho však neposlouchala. 

Je tma, běžím po kluzkém chodníku od deště, v očích slzy, přes které horko těžko vidím, ale utíkám dál. Do nosu mě udeří vůně čerstvého vzduchu po dešti a zamrazí mě v plicích. Začíná přelom podzimního a zimního období a v noci teplota značně klesá. Doběhnu k větší vile kávové barvy. Kolem pozemku vede dlouhý a vysoký mosazný plot. Za plotem jsou velké plochy zeleného trávníku, cestičky tvořené malými kamínky a krásně upravené keře. Na cestu mi svítí malá venkovní světla. Projdu bránou a jdu k hlavním dveřím. Utřu si slzy a potichu vejdu do vstupní haly. Všude je ticho a tma. Rozejdu se po dlouhých schodech přímo naproti mě, nahoru do svého pokoje. Tato vila má mnoho pokojů. Najdete zde vše, na co si vzpomenete. Hernu, posilovnu, knihovnu nebo domácí kino. Já ráda jezdím na koni takže ještě kus za naší vilou je vetší stáj s koňmi. Já jezdím závodně překážkové běhy a dostihy, moje sestra Ara jezdí dostihy a o vše se nám stará náš bratr Feri. Máme dokonalý život, ale někdy se to může zdát i jako prokletí.

Projdu tmavou chodbou k sobě do pokoje. Naproti posteli mám televizi a vedle postele mám výhled na kus osvětleného města Rio de Janeiro.

V pokoji na posteli mě čeká další člen rodiny. Můj pes Gardalier. Je to bojové plemeno Amerického stafordšírský teriéra . Jakmile mě spatří, zavrtí nadšeně ocasem a já si k němu přisednu na postel. Místo slz, které se mi ženou do očí, mám na tváři úsměv. Úsměv, který se mi na tváři objeví pokaždé, co se zadívám do Gardalierových nádherných očí.