Království

...

Kapitola 2

„Bez lásky nelze žít, bez bolesti nelze milovat." — Nino Salvaneschi

SHE

,,Včera jsi se domů z práce vrátila nějak brzy, nemyslíš?" zeptá se mě najednou otec. Sedíme všichni společně v jídelně, kde se podává snídaně. K snídani mám ovocný salát a opečené tousty s čajem. Není to typické brazilské jídlo ale já jím to, co mi chutná. Podívám se na svého otce, sedícího po mé levici. Vedle mě po pravé straně sedí Ara a jedno z dvojčat Violett. Kdežto na druhé straně sedí matka, Feri a Scar. Kouknu na otce a chvíli je ticho. Položím vidličku na talíř a spolku sousto. Odkašlu si. ,,Ano tati, odešla jsem z práce o něco dřív, protože můj přítel mě podvedl na dámských záchodech s mou kolegyní. Víš, že se to už jednou stalo a stalo se to znovu. Takže jsem prostě odešla." naženou se mi do očí slzy, protože to bolí. Milovala jsem ho z celého srdce ale naštěstí jsem s ním nespala. Ano nespala jsem s ním. Vždy na mě strašně tlačil a prostě jsem nechtěla a ani to nešlo. A to byl možná i ten problém. Nespala jsem s ním, tak si za mě našel náhradu. Už to začínám pomalu chápat. Otec se zamyšleně poškrábe na bradě a přikývne. Utře si pusu do ubrousku a napije se džusu. V jídelně panuje ticho a napětí. ,,Já toho kluka zabiji. Ještě, že jsi ho k nám nikdy nepřivedla." pohladí mě po ruce a usměje se ,,ona věděla proč" vloží se do hovoru maminka a usměje se na nás. Mrknu na ní a začnu opět jíst. Myslela jsem si upřímně, že bude otec naštvaný, nemá rád lidi, co se flákají a nepracují. Když někdo něco chce, musí pro to něco udělat. Babi vždy říká, že bez práce nejsou koláče. Naše babička je plná všelijakých říkadel a nářečí a někdy nás s nimi pěkně baví.

,,Děkuji za dobrou snídani, ale už musím jít"zvednu se od stolu. Mám na sobě klasické černé tepláky s tkaničkami, upnuté kolem kotníku a fialové tričko s černým nápisem na prsou. Vlasy mám volně rozpuštěné. Odejdu od stolu, u nohou Gardaliera a vracím se zpět do pokoje. Posadím se na postel společně s Gardalierem a vezmu si počítač. Jakmile zapnu počítač, vyskočí ta mě všelijaké zprávy, co se děje ve světě. Někde někdo ukradl peníze, někdo skončil ve vězení. Ale také pěkné zprávy. Někde se narodilo zvířátko vzácného druhu. Miluji takové momenty jako narození nového tvora. Byla jsem u toho, když se Gardalier narodil a takové momenty jsou nezapomenutelné. Vážím si každé pěkné maličkosti, která se ve světě stane, ale nyní upoutá mou pozornost je informace, že známý lékaři i lidé v laboratořích testují novou vakcínu proti nemoci. Můj strýc, mamky bratr, s námi jeden čas dlouho bydlel ale když se hlásil v Busanu jako uklízeč do laboratoří, dostal se až na pozici laboranta, protože si všimli jeho vyjímečných schopností. Přestěhoval se z Busanu do Seoulu, kde nyní pracuje. Se strýcem jsem si hodně rozuměla, byl mou oporou když rodiče u mě zrovna nemohli být a byl to můj nejlepší přítel. Bohužel teď má jiné starosti a to je práce. Jsem ale ráda, že se mu daří.

Do pokoje vejde mamka. Gardalier zvedne hlavu a zpozorní. ,,Víš, Selino." zavře za sebou dveře ,, přemýšlela jsem už nějakou dobu o tom, že bych chtěla navštívit svou rodinu v Seoulu. Bohužel, tvůj otec nechce ze země odejít a ostatním se, až na dvojčata, nechce. Tak jsem si říkala, jestli by jsi nechtěla letět s námi, ještě než začne příprava na zimní karneval" zeptá se mě mamka a posadí se opatrně ke mě na postel. Moje mamka je úžasná žena. Hodná, milá, usměvavá, pro každého by udělala první poslední. Ale to, že odešla ze své rodné země jí poznamenalo. Vzala si za manžela Brazilce a ti jsou divocí a jiní než Korejci. Žijí svůj život divoce ale jejich rodiny se mají dobře. Máme se dobře, ale někdy na mamce vidím, že se otce bojí. Ale opustila svou vlast a kulturu pro někoho koho miluje. Otec by nikdy mamku neuhodil, ale jejich vztah není takový, jaký by měl být. Mamka otce miluje ale je to oboustranné? Já bych tedy svoje manželství takové nechtěla. Být pořád v nejistotě a strachu. Mé manželství bude založené na lásce, vášni, důvěře, respektu a porozumění. Chtěla bych jednoho dne najít někoho, s kým takové manželství a život prožiji.

Překvapeně zaklapnu počítač a položím ho bokem. Zamyšleně se na mamku zahledím. Opustit Rio? I když jen na chvíli, tak pochybuji že tam poletíme na týden. Jistě, že poletím. Jen to pak musím napsat a říct mojí nejlepší kamarádce. Rose je dlouhovlasá krásná blondýnka s opálenou kůží čokoládové barvy, tvar jejího těla odpovídá ideálu krásy a já si vedle ní připadám jako ošklivé kuřátko. Trávíme spolu hodně času. Je obdivována jak chlapama tak ženami a nejvíce pochvaly vždy sklízí při karnevalech. Jak tomu říkají naši kamarádi "zlatý hřeb večera". Já se moc průvodu nezúčastňuji. Moje sestra Ara ano, i když je mladší než já ale já na to buď neměla čas nebo vzhled. Uvidíme, jestli mě budou všichni přemlouvat i letos.

,,Myslím, že to není špatný nápad mami. Určitě s tebou rada poletím, mohla bych konečně také vidět strýčka Chrise" přemýšlím nahlas. Mamka se rozzáří jako vánoční stromeček a obejme mě. Po chvilce se postaví ,,letenky objednám dnes a odletíme v pondělí"řekne a odejde. Je pátek. Tak to abych si pospíšila.

...

,,Ty potvoro!!" strčí do mě Rose ale hned mě zase přitáhne zpět k sobě. Zasměji se a obejmu jí, dám jí pusu na tvář a pohladím po zádech. ,,Neloučíme se navždy. Jenom tu tak měsíc nebudu, no" zasměji se a Rose mě praští do ramene ale usměje se také. ,, Tak mi budeš aspoň psát a volat. A sbal tam nějakého Korejce, ať je sranda. Přeci víš, jaký tam jsou kořisti" kousne si ret a mrkne na mě. Zasměji se a přikývnu. Několikrát jsme si na internetu hledali nějaké Korejce ale vždy to dopadlo tak, že neodpověděli i když viděli Rose. A z Rose jsou VŠICHNI hotový. Rose je prostě skvělá. Jsme u ní na zahradě. Bydlí sama a má malý domek tak akorát pro jednu nebo dvě osoby. Útulný domek s malou verandou, bazénem a zahrádkou. Sedím na houpací síti a koukám do dálky. Zítra odlétám pryč ze země...

,,Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor a někoho mi přivezeš" obejme mě a já přikývnu. ,,Pokusím se, ale nic ti neslibuji. Ty mi slib, že tu nezdivočíš a nenajdeš si někoho místo mě. Miluju tě, ty moje potvoro" poslední obejmutí a pak až možná za měsíc. 

...

,,Máte všechno?" zeptá se mě a dvojčat mamka. Podívám se na svůj kufr připomínající loď a myslím si, že jsem nic nezapomněla. Vedle kufru mám přepravku s Gardalierem, protože já ho tu chudáka nemohu nechat. Mamka speciálně vybrala letadlo, aby jsme mohli převážet i zvířata. Mám na sobě černé leginy, rolák a na tom dlouhou bílou mikinu. V Riu je sice teplo ale letíme letadlem a do jiné země, takže to nebudu pokoušet. Svoje dlouhé hnědé vlasy si sepnu do drdolu. Mobil a sluchátka si dám do příručního zavazadla stejně jako polštář kolem krku a takové ty blbosti. Hlavně si nezapomenout černou roušku, chci tam mezi ně zapadnout. 

,,Tak jdeme, váš otec nás hodí na letiště" táhnu kufru a přepravku. Za mnou vidím dvojčata, jak táhnout svoje kufry. Je jim sice čtrnáct ale vypadají jak kdyby jim bylo deset. Pomohla bych jim, ale Gardalier je hodně těžký. Naštěstí jim pomůže Feri. Naložíme věci do velkého bílého Rang Roveru, pusu se sestrou, bratrem a pa za měsíc. Na letišti se rozloučím s tátou a jdu s dvojčaty napřed.

,,Těšíte se? já hodně" zeptám se dvojčat, když čekáme na mamku. Violett líže lízátko a posadí se vedle mě na lavičku, chudák Scar musí stát, ale je to kluk, ten to přežije. Má na sobě černou mikinu s kapucí přes hlavu a černé tepláky a značkové bílé Jordan boty. Vlasy má černé, padající mu neustále do očí ale on si je hází na stranu a momentálně kouká do mobilu. Myslím, že to je jeho zlozvyk. Violett má dlouhé černé vlasy sepnuté do dvou copánků, bundu a šedé tepláky s černými boty neznámé značky. 

,,Myslím že víc se těšit nemůžu" odpoví Violett. Usměji se a opřu se o ni. Scar se ušklíbne a kývne někam do strany. Mamka jde za námi i s letenkami. Rozdá nám je a my se spokojeně můžeme vydat na odbavení a do letadla.

Vzhůru do oblak. Korea čeká.