Království

...

Kapitola 4.

Láska není něco, co se vydáš hledat a najdeš. Láska si tě najde sama, ať už jsi na ní připraven či ne, a bude to ta nejlepší věc, která tě kdy potkala- neznámý autor

HE

,,Můžeš mi říct, kde jsi? Je tu tisíc lidí a já tě nevidím" volám tetě, protože vůbec netuším, kde je. Rozhlížím se po celé letištní hale, když v tom najednou do někoho drcnu. Z ruky mi vypadne mobil a té osobě letenka s pasem. ,,Moc se omlouvám, moje chyba já..." seberu letenku i s pasem a vím, že by se to dělat nemělo, ale nakouknu, do koho jsem to vlastně vrazil, protože osoba na sobě má kapuci a je ke mě zády. Je to dívka, o dva roky mladší než já. Hnědovláska a vůbec nevypadá jako typická korejská děvčata. Ještě před tím, než mi pas vytrhne z rukou stihnu kouknout na jméno. Serena? Sara? Sarah?...Selina. ,,Omluvám se, tady je váš mobil" dívka mi podá mobil, zvedne hlavu a náš společný pohled trvá pouze vteřinu. Pořád má kapuci a z větší části jí tvář zakrývají hnědé vlasy, ale ten její pohled se mi zaryje hluboko do paměti. Zavřu oči, protože mě strašně rozbolí hlava. Vidím před sebou barvu jejich očí, ač to byla vteřina, dokážu vyjmenovat jednotlivě každou barvu. Uvědomím si, že pořád oba držíme můj mobil. Přivřenýma oči a se zkřiveným obličejem se podívám na dívku, která mě neustále pozoruje. Když si uvědomí, že stále drží můj mobil, pustí ho a má strašná bolest hlavy pomine. Předkloním se a opřu se rukama o stehna, jako bych běžel maraton. Když se zase narovnám a rozhlédnu se kolem sebe, dívka je už daleko ode mě. Jde s ní žena a dvě menší postavy, pravděpodobně matka a její tři děti. Neběžím za ní, nemá to cenu. Stejně nevím, co bych jí řekl. ,,Jsi v pohodě? " chytne mě někdo za rameno. Polekaně poskočím a otočím se. Za mnou stojí starostlivá teta s naštvaným výrazem. Chápu, že je naštvaná. Už mohla být dávno u nás doma. Zahanbeně skloním hlavu. ,,Počkej, podívej se na mě" zvedne mi teta palcem hlavu. Podívám se na ní a ta hned vykulí svoje velké hnědé oči. Nechápavě se podívám za ní, kde jsou okna se zrcadlovým efektem. Moje oči jsou z jedné půlky zelené a z druhé půlky tmavě hnědé. Chvilku je pozoruji a určitě u toho musím vypadat jako blázen. Po chvilce se zpět otočím, teď už s normální barvou očí, na tetu a pokynu jí hlavou, ať jde. Vezmu jí její kufr a tašku ,,o tomhle se nebudeme bavit ani se o tom nikomu nezmiňuj" řeknu jí během toho, co jdeme ven z letiště a do mého auta.  

...

SHE

Let utekl až moc rychle. Prospala jsem se i najedla a byla to prostě paráda. Seděla se mnou Violett a mamka seděla se Scarem. Nyní se nacházíme na letištní hale, kde do mě omylem vrazil velmi pohledný kluk. Vypadal kouzelně a i když si asi myslel, že jsem si nevšimla jeho rychlého pohledu na moje jméno uvedené v pase. Pro sebe jsem se musela usmát, avšak v tu chvíli, kdy jsme se na sebe podívali, se stalo něco mě nepochopitelného. Ten mobil, který jsem klukovi podávala, jsem nemohla pustit. Jako bych k němu byla přilepená. Kluk svůj mobil držel také ale pravděpodobně ho něco hodně zabolelo, soudím podle jeho předchozí reakce. Jakmile se naše oči setkali, mohla jsem mobil opět pustit ale upřímně, být to na mě, nikdy bych ho nepustila a už nikdy bych se nechtěla dívat na nikoho ani na nic jiného než jen do těch jeho očí. Měl stejnou barvu očí jako já. Cítila jsem z něj klid a pohodu. Měla jsem pocit, jako bych zvládla všechno na světě a nic mě nemohlo porazit. Ale stejně jako všechno, i tohle muselo skončit. Mobil jsem pustila a ihned odešla, protože na mě čekala mamka s dvojčaty. Ovšem na tohle nezapomenu a myslím, že nad tímto setkáním budu hodně dlouho přemýšlet. 

,,Kdo to byl? " drkne do mě mamka ramenem. Usměji se a pokrčím rameny.,, Já ani nevím, neměla jsem čas se zeptat na jméno. Jen mi podal pas a.." odmlčím se, hrábnu do kapsy a zastavím se. ,,Já nemám letenku!!" vyjeknu najednou. Otočím se a běží zpět po naleštěných dlaždicích na naše místo, kde jsme se setkali. Nic. Rozhlédnu se kolem sebe a chlapce už nikde nevidím. Povzdychnu si a vrátím se k ostatním. Mamka naštvaně čeká, až se připloužím. Omluvně se usměji. ,,Nemám jí. Tak tu, až poletíme zpět, si hned schovám" přidáme do kroku, protože venku na nás čeká taxi. Musím vám říct, že je to tu pecka. Všude neonová světla, korejské znaky, lidé mluvící korejským jazykem a lidé v rouškách. Samozřejmě zde je chladnější počasí než u nás, takže už většina lidí nosí dlouhý kabáty nebo teplé mikiny. Nasedneme do taxíku a jedeme směr nevím kam. Po asi pul hodně nás řidič vysadí před menším rodinným domkem. Kousek vedle je nějaká menší restaurace, pak supermarket a nějaké další menší podniky. Tato část města mi ale přijde více klidnější než zbylá část. 

Mamka vyndá kufry a přepravku společně s panem taxikářem. ,,Tak jdeme" pokyne na nás. Jakmile mamka zazvoní, otevřou se dveře a nás s radostí a s křikem přivítá starší paní s pánem. Naše babička s dědou. Za nimi se objeví žena přibližně stejně stará jako já, možná o něco starší a ještě několik dalších lidí. Nakloním se ke Scarovi ,,jsem zvědavá, jestli tam pro nás bude nějaký místo" pošeptám mu a oba se zasmějeme. Mamka po nás hodí vražedným pohledem, vezme kufry a jde napřed. My jdeme za ní. Jo tak tady se nebude mluvit portugalsky. Tady se bude mluvit korejsky. Moje korejštino, nezklam mě!!

,,Ahoj, ty jsi vyrostla. Je z tebe kráska" obejme mě babička. Pak děda a zbytek lidí v domě. Musíme si projít tradičním rituálem. Sue, jak jsem se dozvěděla, je strýcova přítelkyně. Bydlí tady i se strýcem Chrisem, na kterého se neskutečně těším. A pak je tu ještě teta a její manžel. Naštěstí jen na návštěvě. Po všech těch objetích a otázkách, jak se mám, si jdu konečně vybalit věci a pustit svého miláčka na zahradu. Můj pokoj je pěkně zařízený. Moderně. Pokoj je ve světlých barvách béžové a světle fialové. Mám manželskou postel, stolek u okna naproti dveřím, po stranách skříně, zrcadlo a uprostřed pokoje je menší fialový koberec. Vypadá to tu krásně. Vybalím si věci a společně s Gardalieraem vyjdeme na zahradu. Zahrada je malá ale útulná. Posadím se na lavičku a poslouchám zvuky, ozývající se z rušného města. Město, které žije. A přesně tam někde a já nevím kde, je klučina, který mě absolutně uchvátil pouhýma očima.