Má toto být náš konec? Podej mi svou ruku a já tě vezmu tam, kde slunce nikdy nezapadá a hlas ptactva nikdy nezaniká. Potřebuji tě po svém boku tak jako Tom potřebuje Jerryho. Podej mi svou ruku a věř, že jsi má jediná. Podej mi svou ruku a já ti...
„Láska není náchylnost jednoho k druhému, ale neschopnost žít jeden bez druhého." — Friedrich Dürrenmatt
SHE
Kluk ke mě stojí zády ale i tak si nemohu nevšimnout jeho postavy a vlasů. Rukávy jeho bílé košile má povytáhlé, takže už z dálky mohu obdivovat jeho potetovanou ruku. Pokládá na tác skleničku s oranžovo-červeným džusem nebo limonádou, ozdobenou zelenými lístky, pravděpodobně máty. Vypadá to pěkně. Kluk se otáčí mým směrem. A mě v tu chvíli přestane být srdce.
Naše oči se střetnou. Projede mnou vlna napětí a tepla přesně tak, jako tehdy na letišti. Je zvláštní, že tomu říkám tehdy, když se to stalo včera. Avšak věc, co mě vyděsí je rána, kterou vydá rozbitá sklenička. Sklenička se ještě před pár vteřinami nacházela na chlapcově tácu. Nyní je tác společně se skleničkou na zemi. Polekaně uskočím a zatáhnu za vodítko. Pořád se ale s chlapcem navzájem pozorujeme. Jakmile na něj klepne dívka za barem, vzpamatuje se, promne si oči a okamžitě se začne omlouvat a uklízet sklo. Přiběhne uklízečka a bordel rychle uklidí. Všichni se na nás dívají ale po chvilce nám zase nevěnují pozornost. Nenápadně se usměji a svůj úsměv se snažím schovat. Klučina si stoupne blíže ke mě. Naše pohledy se znovu setkají. Nebudu se vyjadřovat k tomu, že v tu chvíli, co jsme se spatřili z očí do očí,jeho oči byli zbarvené stejnou barvou, jako ty mé. Usměji se tedy a klučina si utře ruce do hadru, který mu dívka na baru podala. Trochu nervozně se chytne zezadu za krk. ,,Tak tedy, ahoj. Jmenuji se Jeon Jungkook. Nestihl jsem se představit. Na tom letišti to bylo všechno strašně rychlé" usměje se ale pohled ze mě nespustí. Jungkook, jak se dotyčný představil, vypadá zajímavě. Na první pohled vypadá jako typický korejský chlapec ale když se na něj zadíváte, uvidíte, že to není pravda. Má černé vlasy, černé oči a krásný úsměv. Bílé rovné zuby úsměvu dodávají ještě větší krásu. V uších má náušnice, konkrétně kroužky.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
,,Těší mě, já jsem Selina" podám mu ruku a Jungkook ji s úsměvem přijme. Je zajímavé, že ze mě ani na vteřinu nespustí oči. Pustím mu ruku, která mě krásně hřála a ještě si stihnu všimnout jeho tetování na ruce. Jakmile si toho všimne, ruku stáhne a schová za záda. Podívá se někam za mě. Otočím se a za mnou stojí naštvaná mamka se zkříženýma rukama na hrudníku. Omluvně se usměji. ,,Omlouvám se, už jdu. Budeme tady dole?" zeptám se jí a ta jen přikývne. Jakmile si všimne klučiny stojícího za mnou, usměje se a mrkne na mě. Vůbec nechápu co se to děje ale jsem ráda, že mi tu neudělala scénu. Otočím se zpět na Jungkooka. Ten si všimne staforda u mých nohou a pohladí ho. Gardalier zavrtí nadšeně ocasem. Jungkook se po chvilce postaví a promne si ruce ,,Takže. Jsem rád, že jste navštívili naši kavárnu a doufám, že se se vám tu bude líbit. Nechám tě si sednout s rodinou a za chvíli za vámi přijdu pro objednávku" ukloní se Jungkook a odejde zpět za bar a někam, pravděpodobně do kuchyně. Je roztomilý.
Posadím se ke stolu a všichni se mě začnou vyptávat. Úspěšně jim odpovídám ,,Já nevím. Ano. Ne. Možná" a jim to stačí. Hovor se přesune na něco, co mě upřímně nezajímá. Mě zajímá něco jiného a po nějaké době můj střed pozornosti právě kráčí k nám pro objednávky.
,,Dobrý den. Dnes budu vaším číšníkem. Co si dáte? Mohu nabídnout tvarohový dort s jahodami a domácí šlehačkou? Nebo naše novinka, OREO dort s rozdrcenými OREO sušenkami na vrchu..." pozoruji každý jeho pohyb. Každý pohyb jeho ústy, když nám nabízí zákusky. Každý pohyb jeho prstů, když si objednávky zapisuje a každý jeho pohled, který mi chvíli co chvíli věnuje i s úsměvem. Až po nějaký době si uvědomím, že se mi směje. Proč asi, čeká na mou objednávku. ,,OREO dort a ledové karamelové Macchiato, prosím" zaklapnu menu, do kterého jsem se vůbec nepodívala a střílela od boku. Jungkook si objednávku zapíše a odejde. Červená jak rajče si odfrknu.
,,Koukám, že tady se klube nějaká láska" drcne do mě babička, smějící se mému trapasu. Společně s ostatními se ale začnu smát také. Bylo to opravdu vtipné. Chvíli čekáme, než nám objednávky Jungkook donese. Povídáme si jako rodina o všem možném. Naštěstí, já chytrá, jsem si vybrala místo tak, abych přímo viděla na bar, kde Jungkook obsluhuje a pracuje. Není chvilka, kdy bych se tam nepodívala. A tak z devadesáti procent mě nachytá na švestkách, jak by řekla babi v Riu. Violett, jakmile dojí, se zvedne a vezme Gardaliera ven do zvířecího koutku. Scar jde za ní, kde si začne hrát s kočkou. Postavím se a jdu za nimi, podívat se, jak to tu vůbec vypadá. Je tu příjemná atmosféra. Posadím se na venkovní lavičku a pozoruji hrající si zvířata.
HE
Asi jsem se nemohl cítit více trapně. V práci, kde je dost lidí, se mi stane takový trapas. Naštěstí to byla jen jedna sklenička ale i to je průšvih. Vedoucí mi to strhne z platu. Ale proč se mi to vůbec stalo?
,,Můžeš mi říct, co jsi tam vyváděl?" zeptá se mě Hyuna za zády, když odejdu do kuchyně. Opřu se rukama o linku a předkloním se. Hyuna se opře o linku naproti mě a vyčkávavě na mě hledí. Podívám se na ní a také se opřu o linku. Chvíli je mezi námi ticho. ,,Víš, jak jsem ti ráno říkal, že jsem někoho potkal? A že nevím, jestli jí ještě někdy potkám? Tak je to tady. To je ona. Tu, co jsem včera potkal a která se mi vryla hluboko do paměti. Vryla se mi do paměti tím, jak na mě působí. Jak vypadá a jak se chová. Včera byla odtažitá ale dneska, jako by předemnou stál anděl." odlepím se od linky, vezmu Hyunu za ruku a opatrně se podíváme malým okénkem ve dveřích do jídelny. ,, Podívej se na ní. Neměl jsem slov a byla jak zjevení. Omlouvám se za tu skleničku. Zaplatím jí. Zákazníkovi jsem přinesl nový džus" oba koukáme na Selinu, dívku která mě okouzlila. Hyuna jí chvíli pozoruje, pak otevře dveře, chytne mě za ruku a oba vyjdeme. Nakloní se k mému uchu. ,,Dneska je to tvůj stůl. Zaujmi ji. Dneska máš šanci si s ní domluvit schůzku, tak to neposer" mrkne na mě a vrazí mi do ruky blok na psaní a propisku. Nadechnu se a odejdu ke stolu. Jakmile mě spatří, znervózní a začervená se. Musím být však profesionální.
...
Kdo by to byl řekl. Taková krásná slečna, sedící sama na lavičce. Dívám se na ní za barem a sleduji jí. Najednou mě zabolí hlava. Zavřu oči a v mysli se mi zobrazí vize. Jako malý film. Vidím chlapeckou postavu, sedící na lavičce někde v parku, okolo jsou květiny a vedle kluka sedí dívka. Dívka se k němu nakloní a políbí ho. Jediné, co se mi jasně ukáže je, že vlasy bude mít hnědé, zapletené do složitého drdolu a v nich černé pírko. Otevřu oči, rozhlédnu se, jestli mě někdo nepozoruje a odejdu na záchod. Tohle není náhoda, proč vidím věci, které se mi po nějaké době stanou? Náhoda přeci neexistuje. Existuje však osud?
