Království

...

Kapitola 12.

„Strach je reakce. Odvaha je rozhodnutí." — Winston Churchill

SHE

,,Co chcete dělat? " zeptá se nás Jungkook. Uvědomím si, že ho držím křečovitě za ruku. Podívám se na ní a pak na Kooka. Nevšímá si mě a dál hledí na tváře členů mé rodiny. Otočím tedy hlavu na mamku. Ta si mne nervózně ruce a kroutí hlavou. Je to šílený a vůbec nevím, co se teď bude dít. Umřeme snad?

,,Má někdo nějaký plán, co dělat? Protože tohle nezní jako sranda. Vůbec se mi to nelíbí a nevíme, co se v té laboratoři děje a..." mluví mamka ale já jí přeruším. ,,No právě. Nevíme, co se děje a právě ani nevíme, jestli Chris vůbec žije. A myslím si, že to jako první by jsme měli zjistit. Jestli vůbec strýc a ostatní tam, žijí" opřu se rukama o stůl, když v tom někomu zazvoní mobil. Leknu se a otočím se na Jungkooka, protože to jeho mobil zvoní. Vytáhne mobil z kapsy a s omlouvám se ho zvedne. ,,Čau, co se děje?" Zeptá s Jungkook někoho na druhé straně. Chvíli ho pozoruji, až nakonec vytřeští oči a ukáže mi rukou na televizi. Běžím ke konferenčnímu stolku v obýváku a pustím televizi. Podám Jungkookovi ovladač a všichni jdou za námi do obýváku. Posadíme se a já sleduji každý pohyb v Jungkookově obličeji. Má vyděšený výraz, což mě znepokojuje. Zadívám se na obrazovku televize. 

Večerní zprávy.

 "Vítejte u večerních televizních zpráv....Strašlivá zpráva. Dlouho připravovaná medicína byla dokončena a dnes, 15. listopadu měl nastat den, kdy poprvé lékaři a pracovníci v laboratořích společnými silami vyléčí pána s jinak nevyléčitelnou nemocí zvanou AIDS. Avšak z laboratoře byl do médií a na policejní stanice poslán vzkaz od jednoho laboranta, proto jsme se to vydali s naší reportérkou také omrknout. Nyní se spojíme s naší kolegyní, která se nachází poblíž budovy LABORATORIUM SEOUL. Slyšíme se??" všichni zaraženě sledujeme televizi. Babička objímá mou mamku a za ruku drží Sue. Děda má u sebe přitisklá dvojčata, kterým hrůzu přímo vidíte na jejich nevinných tváří. A já? Společně s Jungkookem ruka v ruce stojíme kus od televize. Klepu se a je mi špatně. Jungkook, držící v jedné ruce mobil a v druhé mou ruku a stále s někým hovoří, ale japonsky. Nyní čekáme, jestli se spojení s reportérkou povede. Po chvilce se na obrazovce objeví žena. Venku prší a je tma, avšak světla je vždy v ulicích hromada.  Za ní jsou skupiny ozbrojených jednotek. V rukou drží štíty a pistole, masky, bomby a nevím co jiného. Někteří sedí na velkých obrněných vozech a v rukou drží samopaly. Ale kolem budovy se nepohybují jen vojáci a policisté. Jsou tam také obyčejní lidé, kteří jsou jen zvědaví. Reportérka se pořád ohlíží za sebe ale začne mluvit.

"Slyšíme se. Zdravím do studia. Počasí tu není zrovna ideální ale kvůli tomu tady nejsme. Jsem tady proto, že z této několikapatrové budovy, kde se nachází největší laboratoře na světe, přišla zpráva, že něco není v pořádku a vakcína se nepodařila. Zatím jiné zprávy z laboratoří nemáme a nikdo s námi nekomunikuje. Jak si můžete všimnout, jsou zde ozbrojené jednoty, které čekají na sebemenší signál. Nevíme, co se uvnitř děje a nikdo se po té zprávě neodváží vstoupit dovnitř. Světla jsou všude zhasnutá a z budovy se občas ozve bouchání a..." přistoupí k reportérce postarší pán. Ta se na něj nechápavě zadívá. ,,Paní. Já se tam půjdu podívat. Svůj život jsem si už prožil a teď už mě nic zajímavého nečeká. Aspoň zde nebudou hoši a vy dlouho zbytečně mrznout." otočí se pán na kameru,  s úsměvem zamává do kamery a rozejde se k budově. Kameraman jde za ním a jakmile se reportérka domluví s velitelem, pustí pána dovnitř. ,,Točíš to? Půjdeš tam s ním" řekne reportérka potichu kameramanovi a dál se zase věnuje pánovi. Žena zůstane bokem s policisty, dál už se neodváží jít. Všude je najednou ticho. U nás v obýváku nikdo nemluví a ani ne sehneme. S Jungkookem si sedneme před televizi na zem. Mám studené ruce, proto dám obě Jungkookovi do mikiny. Jungkook se na mě usměje a dá mi polibek na čelo. Avšak jeho úsměv netrvá dlouho. Opět zavře křečovitě oči. chytnu ho pevněji za ruce ale i tak nereaguje. ,,Jungkooku?" zašeptám. Jungkook otevře oči a má je na moment stejně zbarvené jako já. Jen v jeho očích se třpytí slzy. Popotáhne a podívá se na televizi. ,,To nedopadne dobře. Jestli tam ten chlap teď půjde, a on opravdu půjde, tak je konec" zašeptá. Nechápavě na něj hledím. ,,O čem to mluvíš?" přivřu oči, protože vůbec ničemu nerozumím. Nerozumím už ano sama sobě. Jungkook se nadechne a zase svůj pohled přesune na mě. ,,Já sám nevím ale...Poslední dobou, no. Vlastně je to skoro celý můj život, se mi před očima objevují vize, které se pak ale v budoucnu stanou. Jsou to třeba jen obrysy nebo se mi ukáže jen jedna klíčová věc, která pak má na budoucnost velký vliv nebo jen ovlivní chod života do budoucna. Dřív se mi vize ukazovaly bezbolestně. Teď, poslední dobou, co se blížil čas testování té vakcíny, se mi vize ukazují bolestivě. Jsou to křeče ve spáncích, kdy musím zavřít oči. Pravděpodobně v tu chvíli, co něco vodím, se mi oči zbarví na barvu podobnou té tvé" vysvětlí. Koukám na něj s otevřenou pusou. Vůbec nechápu, co mi to tu teď řekl. Je snad nějaký kouzelník nebo něco? Vidí budoucnost? Pane bože...tak že bych nebyla jediná nenormální? Je ale pravda, že poslední dobou jsem nepotkávala žádné duchy...že by snad věděli, že přijde něco špatného? Jungkook na mě vyčkávavě hledí. 

,,To je v pořádku...Já ti věřím. Promluvíme si o tom později protože..." odmlčím se a otočím se na rodinu. Koukají na nás a jelikož šeptáme a oni to nesnáší. Omluvně se usměji a opět se pohledem přesuneme na televizi. Pán jde pomalu k vchodovým dveřím. Měli by se sami otevřít ale někdo je pravděpodobně zamkl. Proto jde dveřmi které jsou určené jako únikový východ. Pomalu jimi projde do tmavé haly. Nikde se nic neděje a je ticho. V hale je velká recepce, dále jsou tu křesla a konferenční stolek a nějaká velká kytka v rohu.

Projdou okolo recepce do dlouhé uličky. Je zde několik dveří ale je tam slepá ulička, proto se vrátí k recepci. ,,Tady nic není. Zkusíme vyjet do vyšších pater." otočí se pán na kameru. Kus od recepce je výtah, a pán se k němu i s kameramanem vydá. Pán zmáčkne na tlačítko, které se rozsvítí a vydá zvuk. Výtah jede pomalu dolů, avšak najednou je odněkud slyšet tlumený řev. Ten řev se ale přibližuje, čím blíže je výtah a jakmile výtah cvakne, otevřou se automaticky dveře a... zakřičím!!!Odletím od televize a Jungkook společně se mnou. Běžím co nejdál od televize a rozbrečím se. Vidím, jak mamka s babičkou, Sue a Violett zakřičí a rozbrečí se také. Obraz televize je teď celý černý a je slyšet jen křik. Po chvilce křik ustane a na obrazovce je objeví barevný pruhy. Klepu se a nevím, co mám dělat. Mám pocit, že mi srdce vyletí z hrudi. 

,,Pane bože, musíme vypadnout. Musíme odletět" postaví se mamka a začne přecházet po obýváku. Gardalier, který celou dobu seděl vedle křesla a pozoroval nás, štěká. Utřu si oči a dřepnu si k němu. Podívám se na Jungkooka, který teď někomu hystericky telefonuje, zvyšuje hlas až doslova křičí. Pravděpodobně rodině, protože jsem zaslechla, jak říká že musí okamžitě pro babičku a zmizet. Pohladím Gardaliera a obejmu ho. Jakmile ho obejmu, přestane štěkat. Postavím se, utřu si nos a všimnu si televize. 

,,Uklidněte se. Podívejte" ukážu na televizi. Na obrazovce je šokovaný moderátor, kterému se klepou ruce. Jdeme si všichni zpět sednout. 

,,Dámy a pánové. Toto byl přímí přenos z budovy LABORATORIUM SEOUL. Upřímně, teď mimo záznam" povolí si nervózně kravatu ,,chci říct, zůstaňte doma a v žádným případě nevycházejte ven. Zatím nemám žádné instrukce ale pro dobro všech, nevycházejte. Konec televizních novin" ukončí moderátor, serve ze sebe mikrofon, zvedne se a uteče pryč. Vypnu zvuk na televizi a postavím se. Otočím se na ostatní. 

,,Nevím, co se teď bude dít, ale to, co jsme viděli...Myslím, že to nevidíme naposledy"