Království

...

Následuj své srdce, ale nezapomeň si s sebou vzít i MOZEK...

SHE

"Co budeme dělat?" zeptám se ostatních. Jungkook a ten voják, co ho strhl k němu na zem jsou stále dole a jsou v nebezpečí. Zvuk, který vyšel z vojákovi pistole přilákal monstra z okolí. Chápu, že se chtěl zachránit ale tohle nebyla cesta. Otočím se na Dereka s panikou v očích "Co budeme dělat Dereku?" Chytnu se za hrudník, blbe se mi dýchá. Derek se podívá na Jungkooka a na monstra, která se k nim blíží. "Zabít je nezvládneme. Můžeme je ale zpomalit." řekne a zavolá na Kooka, teď už je totiž jedno, jestli jsme potichu nebo ne. Jungkook se na nás podívá a poslouchá. " Kooku tady za rohem jsou naházený bedny a je tu lampa. Když se rozeběhneš a vyběhneš na ty bedny a pořádně se odrazíš, můžeš sem vyskočit. Chytneme tě." řekne mu v rychlosti Derek. Kook přikývne, zvedne se ale strčí do něj ten kretén, takže klopýtne a voják chce utíkat místo něj. Naštvaně sleduji dění dole a musím jednat, jinak takhle Jungkook umře. V kapse nahmatám nůž, který jsem ukradla. Čepel je hodně ostrá, takže by plán mohl zabrat. 

Přiběhnu k okraji okapu, namířím na vojákovu nohu a nůž po něm hodím. V momentě, kdy chtěl skočit na bedny, se mu do nohy zapíchne ostří nože. Zakopne a spadne na záda. Derek ještě s třemi muži střílí monstra a kryjí Kooka. Jungkook využije situaci, rozeběhne se na bedny, odrazí se od zdi a za pomocí dvou vojáků, co byli s námi, vyšplhá zpět na střechy. Oddychnu si a pozoruji, jak krvácející voják odpoutá pozornost monster od nás. Sletí se na něj jak včely na med. Jungkook mě chytí za ruku a běžíme po střeše k mostu. Z vysílačky se ozvou divné zvuky.

"Pomoc, napadly nás" zakřičí někdo do vysílačky a před námi se ozvou zvuky střel. Zastavíme se a všichni se na sebe podíváme. Jungkook stiskne knoflík na vysílačce "a kde jste?!"  zeptá se a kouká kolem sebe. Vysílačka zapraská "Na začátku mostu. Jižní část. Máme subjekt ale napadly nás monstra. Jsme obklíčeni." Jungkook naštvaně zakleje. Něco si pro sebe brblá, odkašle si a otočí se na nás. "Jdeme jim pomoc. Musíme dostat toho studenta" rozeběhne se a kouká pod sebe. Koukám také a zahlédnu nějakého klučinu v saku, stojícího za rohem budovy, jak vykukuje a sleduje dění. "Támhle je" syknu na ostatní. Kývnou a jdou za mnou. Zkontrolujeme, zda je vzduch čistý a seskočíme dolů. Snáze se dostaneme nahoru. Je tu dřevěný žebřík. Student se nás nejdříve lekne, pak když si uvědomí, že jsme normální lidé, tak si oddychne.

"Uf, můžete mě odtud dostat?" zeptá se a prohlédne si mě. Nakonec se na mě přímo otočí a usměje se. Nemohu si pomoci ale také se usměji. Student vůbec nevypadá špatně. Jungkook si toho všimne a nenápadně do mě strčí rameny. Odfrknu si a ukážu na žebřík.

"Jdeme" dám přednost studentovi a chci jít také nahoru, když v tom mi Kook chytne ruku a strhne mě zpět dolů. Nechápavě na něj pohlédnu. "Musíme pomoc ostatním. Nahoře s ním bude někdo jiný." chytne mě za ruku ale já se mu vytrhnu. Nevím, co se to děje ale jeho odtažitost mi vadí. Nevšímá si mě a ani mi nepoděkoval za záchranu. Naštvaně se za ním vydám, abychom mohli pomoci ostatním. Vyjdeme k mostu, kde je horda mrtvých. V tu chvíli i uvědomím a myslím, že ostatní také, že to úplně nemá cenu. Za autem však někoho spatřím. Rozeběhnu se, popadnu dívku, která seděla za autem a běžíme pryč. Pomohu jí vylézt na střechu. Přidáme se k ostatním, kteří se zatím vrátili ke studentovi. Kluci pomohli dvěma klukům se zbraněmi.

"Děkujeme za záchranu. Už jsi to oznámil?" zeptá se jeden kluk Jungkooka. Ten přikývne a všichni se pomalu vydáme zpět na Velvyslanectví. 

...

HE

"Jsem rád, že jste nám pomohli" jde vedle mě student. Otočím se na něj a student se usměje. "Co jsi zač?" zeptám se ho. Student se nadechne a koukne se kolem sebe. Promne si zátylek. "Jmenuji se Vitalii Krostun. Jsem student na vysoké škole, obor patologie. To znamená, že zkoumáme chorobné pochody a změny v lidském organismu. Zajímáme se o určitá onemocnění, jak vznikají a jejich funkce. je to hodně zajímavý obor. Koukám, že v této době se hodí. Dělám poslední ročník a to, co jsem teď viděl je velice zvláštní. Určitě přijdeme na to, co to je. neboj" poplácá mě po rameni. Usměji se a poprvé za několik dní máme naději.

"Veliteli, někteří z nás to nezvládli...." chytí si tvář jeden k kluků, který jsme zachránili. Velitel, který k nám přistoupil, mu dal facku. "Říkal jsem vám, aby jste dávali pozor. Přišli jsme o čtyři schopné vojáky" poškrábe se na čele. Pak se podívá na mě. "Ale nevadí. Máme tady hrdiny, který vás zachránili a zachránili i naší spásu" chytne mě za ramena a děsivě se na mě usměje. Vitaliiho si vezmou stranou nějaké paní v bílých pláštích. Oddychnu si. V tu chvíli se u mě objeví Selina.

"Můžeme si promluvit" Podívám se jí do očí. Má je smutné. Prázdné. Už v nich nemá takové jiskry jako když jsme se viděli poprvé. Vyhasly. Přikývnu, chytnu jí za loket a odvedu stranou na chodbu, kde je ticho. Posadíme se do dvou křesel v hlavní hale. Zkříží si nohu přes nohu, ruce na hrudi a vrhá na mě vražedné pohledy.

"Jungkooku. Chci s tebou probrat jednu věc." přeběhne mi mráz po zádech. Mé jméno řekla tak chladně... "Nevím, co se to s tebou děje, ale už mě to unavuje. nemohu pořád myslet na to, co se s tebou děje a přitom myslet na mé sourozence a na jejich přežití. Jsem z toho unavená. Málem jsi umřel a já málem umřela strachy o tebe. A ani jsi mi za svou záchranu nepoděkoval. Víš, ubližuje mi to." odmlčí se. Pozoruji, jak se její rty vlní při každém slovu, co vypustí z úst. Avšak ty slova mi neříkají nic pěkného. Vlastně mi dává ultimátum. Otočím hlavu na opačnou stranu a zadívám se do blba, abych mohl zpracovat, co mi vlastně říká.

"Dobře, co mi tím chceš tedy říct?" zeptám se jí, jaké má tedy vlastně plány. Ať jde rovnou k věci. Selina se na mě zadívá, jako by nevěřila vlastním uším a očím. "Tobě je to všechno očividně jedno viď?" zavrtím hlavou. Podívám se na ní a opět zavrtím hlavou.

"Ne Selino, není mi to jedno. Bojuju v sobě snad se všemi emocemi, co existují. Nedokážu se na nic soustředit. Na tebe, na tvé sourozencem, na sebe, na své kamarády...všechny chci ochránit ale zároveň nechci být ten, na kterého všichni spoléhají. Se vším pomohu ale nechci, aby na mě všechno stálo." Oba na sebe se Selinou koukáme. Myslím, že neví, co má říct. Naše spojí, které jsme pociťovali na začátku vztahu se ztrácí. Ztrácí se čím dál více a já nevím. Co mám dělat. "Potřebuji čas, Selino. Potřebuji, aby jsi tady pro mě byla ale zároveň počkala, dokud nebudu připravený se ti věnovat na 100%. Proto pokud nechceš čekat, řekni mi to a půjdeme dál. Aspoň jako přátelé" Zkřížím si ruce na prsou. Nahrnují se mi do očí slzy. Nechci aby to viděla. "Nevím, musím si to promyslet." řekne a vstane. Přikývnu ale nevstanu. Ještě zůstanu nějakou dobu sedět, dokud neuslyším něčí podpatky klapat o podlahu. Naproti mě si sedne Derek. celou situaci mu sdělím.

"Chceš znát můj názor? Chápu, že jí miluješ ale zase to děláš pro její dobro. Když jsem vás tak poslední dny pozoroval, říkal jsem si, že vy nemůžete být spolu. Jsi vznětlivý člověk a hrneš se do nebezpečí po hlavě. Selina je v tomhle ale tvrdohlavá a vrhá se do všeho po hlavě za tebou a nepřemýšlí. Následuje tě a bojím se, že jí to jednoho dne dovede až ke smrti. Sice ukázala, že je silná ale má na starosti své dva sourozence. Klidně se na mě zlob ale dokud se tahle situace nevyřeší, neměli by jste být spolu." řekne mi Derek. Má pravdu. Musím přiznat, že má pravdu i když se mi to úplně nelíbí.

"Dáme si pauzu" řeknu rozhodně a Derek přikývne.