Království

...

Kapitola 8.

„V drobných věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř srdci." — Sigmund Freud

HE

Stojím za barem a přemýšlím, zda se odhodlám a půjdu za ní. Může to být také poslední možnost ji vidět. Je jako anděl. Sedí venku na lavičce, směje se a já jen z dálky mohu pozorovat její krásu. Vlasy, hnědé jako čokoláda, třpytící se díky paprskům podzimního slunce jí vlají ve větru a rámují její obličej. Směje se a pozoruje hrající si zvířata na prolejzačkách. ,,Budeš na ní jen tak civět a necháš jí odejít, nebo konečně pohneš tou svou prdelí a půjdeš za ní? Jestli za ní nepůjdeš ty, půjde za ní někdo jiný. Tak se vzpamatuj" strčí do mě Hyuna a strčí mě před bar. Zakolíbám se, nadechnu se a otočím se na Selinu. Pořád tam sedí, avšak když udělám pár kroků, zvedne se a jde mým směrem. Zpanikařím a otočím se k zákazníkům u nejbližšího stolu a dělám, že je obsluhuji. Selina jde kolem mě.

,,Příště se neboj a přijď za mnou." zastaví se u mě a pošeptá mi do ucha. Jsem k ní zády ale její teplý dech cítím na svém odhaleném krku. Na těle mi vyskočí husí kůže. Než se ale stihnu otočit, dá mi něco do kapsy od zástěry a odejde. Podívám se do kapsy a vytáhnu papírek se vzkazem.

"Žijeme jen jednou, tak proč toho společně nevyužít? Napiš mi..." 

Přečtu text na papíru a otočím se s úsměvem k Selinině stolu. Nikdo tam není, proto se rozhlédnu a vidím jí jak se za ní zavírají vchodové dveře. Neběžím za ní. Dala mi své číslo a přeci jenom nevím, co bych jí v tu chvíli řekl. S úsměvem od ucha k uchu uklidím bezpečně papírek do kapsy od kalhot a pro jistotu si dojdu uložit číslo do mobilu. Projdu okolo Hyuny, která mi něco říká ale nevnímám jí. Tohle byl a ještě bude, nejlepší den v životě. 

SHE

Celou cestu do parku se usmívám. Opět jdu úplně na konci a přemýšlím nad naším číšníkem. Byl roztomilý. Něčím mě uchvátil. Že by vzhledem? Jeho osobností? Je spousta důvodů, proč se mi zalíbil. Přijde za mnou mamka. Jdeme vedle sebe ale po chvilce se zeptá ,,Budete mít schůzku?" otočí se na mě. Podívám se na ní, úsměv od ucha k uchu a pokrčím rameny. ,,Nevím, číslo jsem mu dala. Tak uvidíme." mrknu na ní a to jí stačí. Pokračujeme v cestě do parku, kde je momentálně malá pouť.

...

,,Co když jsem udělala chybu? co když jsem si to špatně vyložila a nemá o mě zájem? Ach bože" přecházím nervózně po obýváku sem a tam s mobilem v ruce. U stolu hraje babička, mamka a Violett nějakou stolní hru, děda se Scarem hrají šachy a Chris se Sue koukají na televizi. Jsme tady všichni společně a měla bych si to užívat, ale jsem jako na trní. Každou chvíli koukám na hodiny. Ještě než jsme odešli, podívala jsem se, do kolika má restaurace otevřeno. Je už hodinu po zavíračce a furt nic. Chris, děda i babička se mi smějí. Zoufale si sednu do křesla. ,,Určitě se ti ozve. Vždyť by byl hloupí, kdyby si tě nechal ujít. Jen mu dej čas. Třeba je teprve na cestě domů a..." mluví na mě mamka, když v tom se mi ozve mobil. Okamžitě se podívám, kdo to je. Přišla mi zpráva. 

"Využijme toho, že jsme mladí. Že si můžeme užívat a radovat se ze života. A právě v tuto chvíli využiji situace, a chtěl bych tě pozvat na večeři.  Pokud mou pozvánku přijmeš, sejdeme se zítra v osm hodin večer na této adrese.......budu se těšit. "

Nestačím zírat. Zprávu si čtu několikrát dokola, až  mi můj mobil vytrhne Scar z rukou a zprávu přečte nahlas. Tentokrát mu za to nevynadám. Všichni se začnou radovat a říkat, jak jsem se zbytečně bála. Ale když ono to nebylo zbytečně. Schovám si obličej do dlaní. Copak já vím, kde to je? Najednou vyletím.

,,Kde je vůbec ta ulice? Nebo kde to je?" vylekaně přiběhnu k babičce a ukážu jí mobil. Babička si vezme brýle a zadívá se na adresu, chvíli přemýšlí až nakonec adresu ukáže dědovi a Chrisovi. Po delším přemýšlení hledáme adresu na počítači. Vyjede nám náplavka s několika restauracemi na vodě. Vypadá to jako luxusní čtvrť. Na fotkách jsou zachyceni zamilovaní lidé, co si večer připíjí šampaňským, dále jsou tu lidé za denního světla, šlapající na šlapadlech. Vypadá to opravdu krásně. Nadšeně zatleskám. ,,To je nádhera. Mami, zítra musíme dojít koupit nějaké oblečení na večer. Jsem jako na jehlách" zasměji se a ostatní se zasmějí mé reakci. Je to nádhera, když je rodina pospolu. Omluvím se a po výborné večeři, kdy jsme měli smaženou rýži s Kimchi, se vydám do pokoje. Jde za mnou můj věrný kamarád, který si lehne na postel. Já si stoupnu před zrcadlo. Zadívám se hluboko do svých očí. Nikdy jsem si nepřipouštěla, že bych mohla být jiná. Nikdo z mé rodiny není jako já. Copak někdo z mé rodiny umí vidět postavy zemřelých? Nejsem blázen. Vím, že ne ale s nikým o tom raději nemluvím. Se siluetami mrtvých nemluvím, jen je vidím, jak oni koukají na mě, jak si žijí svůj vlastní život. Chodí na procházky, pijí kávu a nevšímají si nás, lidí. Normální lidé je nevidí. Já je nechávám být a oni nechávají mě. Je mezi námi rovnováha. Jen...moment, kdy měl Jungkook v den našeho prvního setkání i při dnešním setkání, kolem sebe bílou záři, mě nadmíru znepokojuje. Chce mi snad někdo něco naznačit? Protože ať chci či ne, k Jungkookovi mě to přitahuje.