Království

...

Na konci života budeš litovat jen toho, co jsi nezažil a neudělal.

SHE

Stojím na silnici uprostřed pouště. Uprostřed ničeho. Silnice vede pořád rovně přes hromadu kopců. Otočím se a za mnou vede silnice opět stále rovně a nikde nekončí. Je horko a slunce své paprsky zarývá hluboko do mé pokožky. Vidím jen několik kamenů a pár uschlých rostlin. Přivřu oči a vykročím pravou nohou dopředu. V tu chvíli si ale uvědomím, že nemohu s nohou pohnout a jsem stále na jednom místě. Zadívám se na své nohy, které nedokážu zvednout. Bouchnu se do nohy ale necítím ani bolest. Štípnu se do ruky, necítím bolest ani zde. Panicky se snažím s nohami pohnout, když v tom zaslechnu podivný skřehotavý  zvuk a podivný pach. Otočím a za mnou se plazí beznohý zombie.

HE

"Selino" vykřiknu, protože se Selina skácí a padá z okna dolů na zem. V tu chvíli se rozletí dveře a do pokoje se naženou mrtvoly. Vylezu na parapet a seskočím na zem. Pád dokončím kotrmelcem a vrátím se pro Selinu, ležící bezvládně na zemi. Monstra začnou kolem mě padat z okna v pokoji a všimnu si, že jich pár vyběhlo zpoza rohu z domu. Selinu popadnu do náručí a přehodím jí přes plot. "Mám jí" slyším Dereka, jak na mě volá. Chci sám přeskočit plot ale nějaké malé dítě mi skočí na ruku. Setřepu ho a kopnu rovnou do kluka, který se mi žene na nohy. Napřáhnu se a přeskočím plot. Spadnu na záda. " Jungkooku, jsi v pohodě?" pomůže mi vstát Diora s Coulem. Zašklebím se bolestí ale přikývnu, zamotají se mi nohy ale i tak běžím k autu, kde zmizel Derek se Selinou. Vedle mě běží Coule a všichni nasedneme do auta. Několik z naší skupiny se zachránilo. Sednu si k Selině, která se doteď neprobudila. Opřu se zády o bok dodávky. Sedíme v nákladovém prostoru a všichni jsme unaveni. Violet se Scarem si sednou k nám. Violet se opře o mé rameno.

"Proč se tohle musí dít? Jungkooku já se bojím" zašeptá. Nemám jí na to, co říct. Když jí řeknu, že to bude dobré, tak budu lhát. Tohle nebude jen tak dobré. Ne dokud se ten virus bude mít na kom přenášet. 

"Co chcete dělat?" zeptá se mě Derek. Drží Dioru pevně v náručí. Je chudák vyděšená stejně jako my. Zavřu oči. 

"Omlouvám se, že jsem omdlela. Nemám ráda výšky a tohle pro mě byla opravdu výška" promluví Selina. Pohladím jí jen po ruce. Nemám energii jí nějak více utěšovat. A jsem taky trochu naštvaný. Kdyby mi řekla, že nesnáší výšky, mohli jsme to vyřešit nějak jinak. Takhle jsme tam mohli umřít oba. A já už jsem se viděl ve spárech ďábla. Upřímně mohu říct, že bych si prohnal hlavu kulkou. Její kňourání nechám bez povšimnutí.

"Nevím, co budeme dělat. Monster přibývá a my nemáme žádný plán, žádné další lidi ani místo, kde se budeme moci schovat. Kam vůbec jedeme? Nikdo neví. Jet do lesa? To je jak jet na jatka. Víte vy vůbec, kam ty v uvozovkách, mrtvý, vozí? Jasně, když je teplo, tak zalezou a jsou opravdu jako mrtvý. Ale když jsme jeli sem, viděl jsem hromadu nákladních aut, který jeli do lesů za město a z návěsů jim čouhaly ruce. Jestli je nespalují a jenom je pohřbívají nebo je jen nechají někde na hromadě, tak jsme v háji." dokončím naštvaně. Derek jen tiše přikyvuje. Nikdo na to nemá co říct. Nechci žít v téhle době, nechci tu být. Chci jen najít svou rodinu a zmizet. 

"Musíme se o to postarat. Řekl bych, že pokud nejsou jiné země varovány, měli by být co nejdříve. Jsme zatím jediný, co jim byli tváří v tvář a přežili jsme. Musíme to někomu říct." naštvaně se bouchne Coule do nohy. Přikývnu.