Království

...

Kapitola 11.

„Patříme k tajemným zákonům života, že nevinní nesou vinu za viníky." — Milan Kundera

,,Pojď k nám, synu" natáhne ke mě má matka ruce. Sedí u krbu, ve kterém krásně plápolá plamen ohně. Posadím se k nim na sedačku. Matka mě obejme. Je ráno, po snídani jsem se odebral k sobě do pokoje ale po tom, co pro mě mamka poslala jsem se vrátil zpět. 

,,S tvým otcem chceme, aby jsi se setkal se svou babičkou. Pozorujeme na tobě už nějakou dobu podivné změny a myslíme si, že je na čase se o těchto změnách podělit a dozvědět se více. Neboj se ničeho. Moje matka ti dokáže pomoc a popřípadě poradit" nechápavě na ně hledím. Nechápu, co se to děje a jak můžou něco tušit. Ale je pravda, že moje babička se zajímá o takovéto podivné věci, jako vidiny budoucnosti. ,,Dobře. Pojedu za ní, ale až po práci. Teď mne omluvte" postavím se, ukloním a odejdu. Zavřu za sebou dveře a vydechnu. Moje babička bydlí jinde než mi, avšak je mou povinností jí navštívit, když si to rodiče přejí. Odejdu do svého pokoje, připravím si věci do práce a těším se, až jí dnes opět spatřím.  Vyjdu z domu, nasednu do svého auta a odjedu. Dnes není zrovna pěkné počasí na procházky. Je venku podezřele dlouho tma . Prší a někde v dálce je dokonce slyšet i bouřka. Venku není skoro ani noha, proto soudím, že práce dnes nebude zrovna utíkat. Vejdu do kavárny, rozsvítím světla a odejdu do šatny. Převleču se do pracovního a své oblečení schovám do skříně. Je mi nějak divně a hlady to nebude. Připravím stoly a během toho přijde i Hyuna a zbytek zaměstnanců.

SHE

,,Opravdu tam musíš jít?" zeptám se strýce, když přijde ke mě do pokoje. Posadí se ke mě na postel a řekne mi ne moc pěknou zprávu. Sedím v posteli s počítačem na kolenou. ,,Musím. Testování vakcíny se přesunulo na dnešek. Nikdo s tím nepočítal ale jakmile se vedoucí týmu dozvěděl, že je vakcína hotová i když špatně, přijel a chce vidět výsledek. Nikdo nevíme, co se stane." kouká na mě ustrašeně. Znepokojuje mě to, protože vážně neví, jaký může mít vakcína účinek a vliv na lidský organizmus. Je to šílené. Jen přikývnu. Položím počítač na stranu a Chrise obejmu. Přitiskne si mě blíže k sobě. ,,Neboj potvůrko. Bude to v cajku." zasměje se a já také. Nejsem z toho nadšená, ale je to jeho práce a pak se vrátí a bude to v pohodě. Chris odejde a já vypnu počítač. Postavím se před skříň, vyberu si černý legíny, dlouhý fialový svetr a na to béžový kabát. Vezmu si Gardaliera na vodítko a jdu dolů do obývák. Mamka šla někam s dvojčaty, babička sedí s dědou v objetí na sedačce a koukají na televizi. Sue je v práci a Chris už teď také. Ach prarodiče nerušila, potichu otevřu dveře a odejdu. Udělám si menší procházku. Vlasy mám sepnuté do culíku a v uších malé náušnice s kamínkama. Do uší si dám sluchátka a procházím se. Přemýšlím nad tím, jakou bude mít dnes Jungkook náladu. Venku je počasí pod psa, tak doufám, že se to neodrazí na jeho náladě. Jdu asi půl hodiny a po půl hodině už konečně vidím známou restauraci. Venku nikdo nesedí. Vejdu dovnitř, kde je teplo. Uvnitř je obsazených několik stolů, nevím jak to vypadá nahoře. Hraje tu poklidná hudba z rádia. Rozhlédnu se a přistoupím k baru. Za barem je dívka. ,,Ahoj, někoho tu hledám" pozdravím jí, když se na mě otočí. Žvýká žvýkačku, prohlédne si mě a nakonec přikývne. ,,Vím, koho hledáš. Počkej tady, nahoře obsluhuje." usměje se a ukáže rukou na horní patro. Podívám se, kam ukazuje a všimnu si jen hlavy s černými vlasy. ,,Děkuji." poděkuji a posadím se co nejblíže baru. Sundám si kabát a pohladím Gardaliera. Kouká na mě vyčkávavě, proto ho odvedu k paní, co se o psi stará a ta mu dá vodu. Začne vrtět ocáskem a nakonec si jde hrát. Mám z něj radost. Je to jako bych měla své dítě. Posadím se zpět ke stolu. Stále koukám na schody a hle, konečně se objeví. Má na sobě oblečení jako obvykle. Vlasy má však vlnité. Zatím si mě nevšiml, když se chci zvednout, posadí se ke mě číšník ve stejném oblečení jako on.

,,Ahoj, nezavolala jsi" řekne smutně Jake. Znechuceně na něj pohlédnu. Jake je klučina, který na můj kelímek napsal své telefonní číslo. ,,Omlouvám se, ale na někoho tady čekám a..." nedopovím, protože u našeho stolu se objeví Jungkook s rukama zkříženýma na prsou a naštvaným výrazem. Naštěstí není naštvaný na mě ale zírá na Jakea. Ten se ušklíbne a se zvednutýma rukama se zvedne a odejde. Oddychnu si. Jakmile odejde, zvednu se od stolu, obejmu nadšeně Jungkooka a dám mu pusu na přivítanou. Do našeho polibku se zasměje, obejme mě kolem pasu a opět, jako minulou noc u auta, mě chytí za tvář. Cítím známou pánskou vůni a společně s vůní kávy je to ta nejkrásnější vůně, jakou jsem kdy cítila. 

,,Ahoj" pozdravím ho. Také mě pozdraví a pustí mě. Opřu se o bar. ,,Co si dáš? připravím ti co budeš chtít" obejde bar a postaví se ke kávovaru. Sleduji každý jeho pohyb rukou, jeho těla i každičký mrk či pohyb rtů. Je jako pod mikroskopem. Po tom, co si poručím, mi podá mou objednávku. Ledové karamelové Macchiato. Miluji to a když mi na kelímek nakreslí srdíčko, je to roztomilý. U baru si povídáme o všem možném. Jak dlouho tu pracuje, co má v plánu po práci a tak. Nakonec jsme se rozhodli pro společné kino. Celý den sedím v této kavárně. Vzala jsem si s sebou počítač, kde se soustředím na svou práci. Sama pro sebe si píšu příběhy o lásce a nenávisti. 

...

Ani se nenaději a k mému stolu přijde převlečený Jungkook do normálního oblečení a v ruce drží dva kelímky s džusem. S díky si jeden vezmu. ,,Chutná výborně" ochutnám. Jungkooka to potěší. Sbalím si věci, připnu psa na vodítko a vydáme se ven. Jungkook mě chytne za ruku a do druhé vezme vodítko. Jeho dotyk ve mě vyvolá elektrický šok, který cítím po celém těle. Venku je chladněji, proto mě jeho ruka zároveň i hřeje. Odvede mě k jeho autu. Psa si vezmu k sobě a mám ho u nohou. ,,Je hodný." řekne když Jungkook nastartuje a já se směji hrdě na Gardaliera. ,,Je zvyklí z letadla. Chudák musel přežít v přepravce dlouhý let." pohladím ho. Jungkook jednou rukou řídí a druhou má na řadící páce. Svou ruku natáhnu k té jeho. Chytne jí a naše ruce se spojí. V tichosti odvezeme psa domů. Jdu do obýváku, když v tom vidím celou rodinu sedět u jídelního stolu, v pláči a hysterii. Polekaně k nim přiběhnu. ,,Co se stalo?" zeptám se všech. Všichni vypadají spíše vyděšeně než smutně. Koukám na obličej každého z nich a nechápu, co se děje. Odběhnu ven k autu. Jungkook je uvnitř a čeká. Když mě zahlédne, vyjde z auta ,,co se děje?" zeptá se nechápavě. Pokrčím rameny. ,,Já nevím. Všichni se chovají divně. Pojď se mnou." chytnu ho za ruku a odvedu k nám do obýváku. Jakmile ho odvedu k jídelnímu stolu, najednou se zastaví, škubne sebou a zavře oči. Chytnu ho za ruku a v tu chvíli mnou projede paralyzující vlna. Před očima se mi ukáže obrázek něčeho, co nedokážu identifikovat. Poznám chaoticky pobíhající lidi a město v kouři. Lidi, ležící na zemi, auta převrácená na střechách i jedno auto nabourané do kavárny, kde pracuje Jungkook. Dále rozeznám dvě černé postavy, koukající na kouřící město z vrchu, jako by stáli na kopci.

Otevřu oči a podívám se na Jungkooka. Ten se na mě však nedívá. Dívá se na ostatní v místnosti. Nikdo nám nevěnuje pozornost, proto chytnu za rameno Scara a odtáhnu ho, abych viděla co se děje u stolu. Na stole leží mamky mobil. Nechápavě se na mamku podívám.

,,Přehraj si ten vzkaz" promluví konečně mamka, ale ke konci věty se jí zlomí hlas a zakryje si dlaní pusu. Otočím se na Jungkooka, aby ke mě šel blíž. Přistoupí, aby také slyšel. Tváří se vyděšeně stejně jako všichni ostatní. Vezmu do ruky mobil a zmáčknu PLAY. V tuto chvíli naprosto chápu reakci mé rodiny. ,,Mami..." odmlčím se. 

,,Já se bojím" .