Království

...

Kapitola 13.

"Raduj se z každého dne. Nikdy nevíš, kdy může být tvůj poslední"

SHE

Všichni vyběhneme před dům a následně i ze zahrady na ulici před barák. Všude se ozývá strašný hluk. Rozhlédnu se kolem sebe a s otevřenou pusou sleduji lidi na ulici, kteří na sebe navzájem pokřikují a hádají se. Někde v dálce se ozve exploze. Přikrčím se a vydím plameny. Hádající se lidé kus od nás zpozorní a podívají se společně směrem, kde byla exploze. Leknu se a málem bych spadla, kdyby mě nezachytila Jungkookova ruka. Polekaně se otočím a obejmu ho. ,,Je to v prdeli. Musíme okamžitě z ulice. Můj kamarád mi psal, že v jejich čtvrti se lidi na ulici chovají strašně divně a po těch zprávách, co vysílali, je na ulici větší bordel než před tím. Musím okamžitě za rodinou." chytí mě jemně za ruku a upřeně se mi dívá do očí. Pohladí mě po tváři. Do očí se mi hrnou slzy, proto je musím rozmrkat. Špatně se mi dýchá. Nevím, co mám dělat ani co mám čekat. Je mi špatně.

Přikývnu ,,chápu. Ale já se bojím. Nevím, co dělat ale chyci ochránit svou rodinu." obejmu ho a přitisknu své tělo k jeho. Vyzařuje z něj teplo a klid, ktežto já jsem prochladlá a rozklepaná. Slyším jeho povzdech, který se mu vydere z hrudi. Najednou mě pustí a dá mi pusu. Je to vše tak narychlo. Cítím, jak se mu třesou rty. Je mi ho líto a zároveň se bojím.

Bojím se, že ho už nikdy neuvidím.

Jungkook nasedne, nastartuje a odjede pryč. Vidím jen vzdalující se černé auto.,,Jste v pořádku?"přistoupím k babičce, ke které se tiskne Violett a vyděšeně se klepe ,,všechno bude v pohodě" dřepnu si k ní. Někde v dálce uslyším rány a valící se dav lidí. Rozhlédnu se kouknu na ostatní lidi, kteří utíkají opačným směrem. Okamžitě zaženu všechny zpět do domu. Jakmile za námi zavřu dveře, zamknu je a společně s dědou a Scarem shodíme nejbližší  skříň před dveře.

,,Okamžitě zavřete všechna okna, ztáhněte závěsy a vypněte světla ať nic nevydává hlasité zvuky." převezmu vedení nad naší domácností. Mamka během toho zapne televizi, aby jsme mohli sledovat situaci ve městě.

HE

Nasednu do svého černého auta a rychlostí blesku se snažím dostat ze silnice. Bohužel musím jet směrem, odkud se ozvala exploze. Rychle projíždím kolem domů, až se dostanu na dálnici. Projíždím kolem rozbitých a zdemolovaných aut, rozbitých oken domů podél dálnice a pobíhajících lidí. V dálce zahlédnu povědomou tvář. Holčina, které jsem pomohl tehdy na mostě. Zastavím kousek od ní. Holčina je ke mě otočena zády a stojí u zdemolovaného auta, ze kterého se kouří. Zastavím kus od ní. ,,Hej" zavolám na ní. Nic. ,,HEJ" zkusím hlasitěji a v tu chvíli si uvědomím, že to byla pěkná chyba. Holčina se trhavímy pohyby za doprovodu škubáním hlavy otočí. Šokovaně vytřeštím oči. Dívka se proti mě rozejde a následně se rozeběhne. Ve chvíli, kdy je skoro u mě, mi skočí na kapotu auta a začne do něj hlavou bušit. Rozjedu se dopředu, prudce zastavím a dívka odletí. Opět se ale zvedne a s křikem utíká opět za mnou. Rozjedu se znovu a tím už jí zajedu. Silným stiskem držím volant auta a vůbec nevím, co to bylo. To nebyl člověk. To bylo monstrum. Ta zatracená vakcína...

Jedu po dálnici domů, před naším domem je několik aut. Novináři a nějací lidé. Poklepu jednomu na rameno. ,,Pardon, co se tady děje?" zeptám se pána s mobilem a v saku. Pán se otočí. ,,Pardon, vy tady bydlíte? Můžete nám odpovědět na naše otázky? Co je to za stvůry?  Jak nás máte v plánu bránit..." zasypou mě všichni otázkami. Sám nevím odpovědi, nevím jak jim odpovědět ani co říct. Poškrábu se na hlavě a snažím se projít, když v tom za námi uslyším dupot a křik. Všichni se podíváme za sebe. Náš dům stojí na takovým větším kopci. Všichni vyčkávavě čekáme, co se bude dít avšak po chvilce se na cestě objeví hordaagresivně se pohybujících až běžících obyvatel Koreje. Strkají  do sebe, zakopávají o sebe a narážejí. Rozeběhnu se směrem k domu. Před bránou nastane panika. Vběhnu do baráku a následně do obýváku, kde sedí otec s matkou a babičkou. Hned se na mě podívají. Jsou v klidu. ,,Co se to děje. Co to je otče?" zeptám se ho naštvaně a přistoupím k nim. Otec se na mě podívá. ,,Tvoje babička tuhle pohromu dokázala předpovídat. Víme o ní a druhým vchodem odjedeme do přístavu, kde máme loď. Koupil jsem pro nás a naší rodinu ostrov, kam se tyhle monstra nedostanou." říká a napije se z poháru vína. Nechápavě na něj hledím. On nechá celé město zničit a my se ukryjeme na ostrově? To je šílený.

,,Říkal jsi, že to babička předpověděla?" zeptám se nechápavě. Posadím se vedle babičky. ,,Ano hochu. Dokážeme vidět, co se v budoucnu stane. Nemusím ti k tomu však nic vysvětlovat. Jen ti chci říct, poslouchej to, co vidíš. Poslouchej se. Na většinu věcí jsi už přišel sám" přikývnu. Všichni se zvednou, protože nám někdo zabuší na dveře. Nikdo však nejde otevřít. 

,,My jim nemůžeme pomoci" musí každý sám. Já vím. Rodiče i služebné jdou k zadnímu vchodu. Teď nebo vůbec. Stojí mi Selina za to, abych riskoval život? Pokud teď odejdu, budu vědět, že je moje rodina v pořádku avšak já to nemusím přežít. Prohrábnu si vlasy rukou. Bouchání se ozve znovu, až se leknu a cuknu sebou. Babička ke mě přistoupí a pošeptá mi do ucha.

,,Ta slečna, o kterou se zajímáš...ta za to všechno stojí. Pomoz ji a bude stebou napořád" usměji se. Babi ví, jak mě potěšit. Rychlou chůzí odejde. Já vyběhnu schody do mého pokoje a do batohu si hodím nejpotřebnější věci. V kuchyni vytáhnu nože a v otcově dílně, kde se věnoval uměleckému tesání do dřeva, si vezmu sekyru, baterky a věci, které by mi mohli zachránit prdel. Z dolního patra se ozve zvuk rozbitého skla. Na nic nečekám, otevřu okno a vyskočím. Utíkám pomalu ke svému druhému autu. To první je před barákem a pravděpodobně už ani není.

Jdu si pro tebe lásko.