Království

...

Kapitola 19.

„V drobných věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř srdci." — Sigmund Freud

SHE

Stojím u velkého kuchyňského stolu a upřeně hledím na Kooka s Chrisem...

HE

Ty vždy musíš všechno zkazit, viď?. Dívám se Chrisovi do očí. Co se tím do háje snaží říct? Chris se postaví a obejde mě. Stoupne si vedle sedačky a hledí na Selinu. ,,Vy jste všichni tak strašně naivní a nedospělí. V tomu podělaným světě jen tak nepřežijete." zašklebí se Chris. To už přijdou do kuchyně všichni ostatní. I dvojčata. Rukou jim naznačím, ať stojí na místě a za Selinou nechodí. 

,,Je to vtipné. Nikdy by nikoho nenapadlo, že by na světě mohlo existovat něco jako zombie. A že by někdo mohl podezřívat zkušeného laboranta. Byla to jen otázka času, než se to provalí. Jasně, že je mi líto mých rodičů, ale vše dělám pro jeho radost. Jen pro jeho radost" zasměje se tak, až mi přeběhne mráz po zádech. Čí radost? Kdo v tom jede s ním. ,,O čem to tady mluvíš. Kdo je on?" řeknu a snažím se udržet klidný hlas. Chris se na mě pobaveně otočí. Přistoupí blíže ke mě tak, že si mohu všimnout změny v jeho očích. Má nepřirozeně roztáhlé zorničky a pravé oko mu lehce cuká. Nakloní se mi k uchu ,,Ďábel" zašeptá. Zaraženě vytřeštím oči. On se zbláznil? ,, Nevím, co se to s tebou děje, ale tohle nejsi ty. Nevíš, co děláš"  Rozklepou se mi ruce a stojím jako přikovaný k zemi. Chris mě jemně chytne za vlasy. ,,Je to vše jeho plán. Vše jde podle plánu." škubne hlavou. ,,Jsi poslední z rodu Jeonů a jediný potomek ty víš koho" mrkne na mě. Zatnu zuby a ruce v pěst. Odstrčím ho od sebe a několikrát zamrkám. Chris spadne na zem. Selina pomalu přistoupí ke Chrisovi a dá mu facku. ,,Ty hajzle. Jak jsem ti mohla věřit. Je mi z tebe špatně. Shnij v pekle" sykne na něj. Chris, sedící na zemi se zvedne a chytne Selinu za zadek a nakloní se k jejímu uchu ,,Tam skončíme všichni. Počkám si tam na tebe". Selina vyjekne a já jsem bleskurychle u nich. Chytnu ho za límec bundy a odstrčím ho, dám mu pěstí do tváře, až se zakymácí. Chytne se za bradu a zasměje se ,,copak princátko, nelíbilo by se vám, kdybych si to rozdal s vaší děvkou?" napřáhnu se a vypnu ho pravým loktem a druhou schytá o stěnu.  Hned je tu ticho. Je mi nepříjemné, jak mě nazval. Nelíbí se mi, jak mě nazval před Selinou. Nechci jí vystavit nebezpečí...

Stoupnu si před matku. Matka, menší než já, se na mě usměje a pohladí mě po tváři. 

,,Nezměníš to, kým jsi a co jsi. Milujeme tě takového, jaký jsi. Nezapírej svůj původ. Jednoho dne přijde někdo, kdo tě bude za tvůj původ ničit. Ale také někdo, kdo tě bude milovat. Milovat takového, jaký jsi. Jsi neobyčejný, Jungkooku. Pamatuj si má slova a nikdy na ně nezapomeň" obejme mě. Miluji svou matku nadevše. Chci, aby na mě byla hrdá. ,,Budu tě navždy ochraňovat, mami" zašeptám jí do ucha.

...

Sedím na zemi u postele v Seliny pokoji. Mám natáhlé nohy před sebou a jsem opřený zády o postel Rozjímám nad věcmi, co by a co kdyby. Měl jsem ho prokouknout hned. Ale v jednom měl ten debil pravdu. Kdo by podezříval Selinina strýce a pracovníka v LABORATORIU. Takže všechno, co řekl, byla lež. Cítím vztek a napětí. Vztek se ve mě vaří tak neskutečně, že bych byl schopný čehokoliv. 

Z přemýšlení mě vytrhne Selina. Opatrně otevře dveře a vejde do pokoje. Zavře za sebou dveře a jde si sednout ke mě na zem. Usměji se a obejmu jí. Opře se hlavou o můj hrudník a v tichosti sedíme na zemi. Najednou se nadzvedne a políbí mě. V polibku je znát tolik bolesti a smutku. Má roztřesené rty, proto jí opatrně pohladím po hlavě. Selina se i přes smutek usměje a opět se opře o můj hrudník. Sedíme zde spolu, i přes situace, které nastali a ještě nastanou.