Má toto být náš konec? Podej mi svou ruku a já tě vezmu tam, kde slunce nikdy nezapadá a hlas ptactva nikdy nezaniká. Potřebuji tě po svém boku tak jako Tom potřebuje Jerryho. Podej mi svou ruku a věř, že jsi má jediná. Podej mi svou ruku a já ti...
Vrátím se zpět do domu. V obýváku je celá rodina pohromadě a hrají nějakou typickou hru. Moc se na to nezaměřuji. Posadím se do křesla vedle rozpáleného krbu. ,,Kdy přijde strýc Chris?" zeptám se a má otázka jako kdyby narazila do zdi. Nikdo mi neodpoví. Zakašlu a zvýším hlas ,,může mi někdo říct, kdy přijde Chris?" na můj zvýšený hlas zareaguje jen děda, zbytek se skvěle baví. Děda se posadí blíže ke mě. ,,Selinko, Chris by měl přijít za chvíli. Bohužel jeho práce ho natolik vytěžuje, že se domů vrací pozdě. Za poslední dva měsíce, co dělají na tý vakcíně, se vrací pozdě a pak brzy ráno vstává" zadívá se na hodiny. V tu chvíli nás uslyší Sue a přisedne si také blíž a začne si mě prohlížet. Sue nevypadá vůbec ošklivě. Má krátké černé vlasy ostříhané do mikáda a jinak vypadá jako typická korejská žena. Ale její hlas je níže položený, není tolik ukřičený, jako mají ostatní ženy. ,,Tvůj strýc je workoholik. Když už mu dají dovolenou, tak jí stráví koukáním do mobilu nebo přemýšlením o práci. Začíná mě to vytáčet. Potřebuje také žít." postěžuje si Sue. Pokrčím rameny, k tomu nevím, co říct. Každý potřebuje práci a potřebuje z něčeho žít. Strýc Chris byl vždy zblázněný do chemikálií a laboratoří. Babička mi vyprávěla, že vždy jezdil na exkurze do laboratoří a vždy pilně studoval. A teď si to vybírá svou daň.
,,Hádejte kdo je doma" otevřou se dveře a do nich vrazí jmenovaný. Všichni se lekneme, já vyskočím z křesla a běžím Chrise obejmout. Hrozně moc mi chyběl. Také mě obejme a mě se chce brečet. ,,Jak se máme, stvůřičko? " zeptá se mě Chris. Prohlédnu si ho a úsměv mi z tváře zmizí. Je strašně unavený, jeho obličej zdobí vrásky a tmavý kruhy pod očima. Je mi ho líto. ?Já se mám dobře, Chrisi. Ale jak to vypadáš ty, potřebuješ si odpočinout a to pořádně. Potřebuješ si vzít dovolenou. Aspoň na týden. Užijeme si to společně. " Chris nejdříve vrtí záporně hlavou ale nakonec souhlasí. Nadšeně zatleskám. Jakmile poodejdu, přivítá se se zbytkem členů. Je to krásný moment. Gardalier nám do toho občas zaštěká a je to takový rodinný blázinec.
...
,,Nic nového tu není, Gardaliere. Asi půjdeme spát" mluvím na společníka. Ležím v posteli a procházím si sociální sítě. Opět koukám na zprávy.
NA ZÁZRAČNÉM LÉKU SE STÁLE USILOVNĚ PRACUJE. TENTO LÉK BUDE BUĎ SPÁSA LIDSTVA NEBO ZPŮSOBÍ JEHO ZÁHUBU.
Přečtu si článek do konce a nestačím se divit. Snad vše dopadne, jak všichni chtějí. Chci vypnout počítač, když v tom mi v pravém dolním rohu vyběhne okénko chatu. Se zájmem ho rozkliknu. Někdo mi poslal žádost. Jak vtipné, obrázek na profilovce není a já na lecco neskočím. Počítač vypnu a po chvilce usnu.
...
HE
Je to ona. Musí to být ona a jestli to není ona tak ať se na místě propadnu. Uvidíme.
...
Procházím se ranní ulicí, chladný vítr mě štípe do tváře a kolem mě se rozléhá ranní mlha. Po hádce s rodiči, kteří neodpověděli na mou otázku, na kterou jsem chtěl znát odpověď, jsem se rozhodl odejít pěšky do práce. Pracuji v kavárně nedaleko již známého mostu. Denně se zde otočí hromada a hromada lidí. Tato kavárna je velmi známá tím, že tu děláme všelijaké dezert, kávy na přání, čaje a také si sem můžete vzít své čtyřnohé miláčky. Já žádného psa ani kočku nemám. Ani nevím proč.
Každou chvíli přemýšlím nad tím, co to mělo znamenat. Ta hala na letišti nebyl náhoda. Mě se o tomto momentu už v minulosti zdálo. Byl jsem v práci a připravoval Cappuccino pro zákazníka, když v tom se mi před očima v mysli ukázala scéna, kdy se setkám s ženskou postavou. Ten obraz byl až moc živý. Nevěděl jsem kde, ani kdy. Postava byla černá, drobná a jediné co jsem viděl jasně, byli stejně zbarvené zelené oči jako měla dívka ze včera. A já se s tou dívkou setkal. Setkal jsem se s někým, s kým jsem se měl setkat. Je to zvláštní.
Zastavím se před kavárnou a otevřu si dveře. Nikde nikdo, protože ještě není otevírací doba. Projdu kolem stolků, obejdu bar a rozsvítím světla. V šatně se převleču do pracovního oblečení a jdu si udělat ranní kávu před prací. Užívám si chuť kávy a ticha.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Po chvíli se rozletí dveře. ,,Ty už jsi tady? takové nadšení do práce?" dělá si ze mě srandu zástupce vedoucího Hyuna. Je otravná ale když jde do tuhého, je schopná člověku krýt záda nebo pomoci a toho si na ní strašně vážím. Je to dlouhovláska s přebarvenýma vlasama na vínovou barvu. Má namalované černé linky na očích a ty jí ještě více zvýrazní její šikmé černé oči. Hyuna je Číňanka. Je o něco nižší než já ale i tak by byla schopna dát člověku přes čumák. Na rukou se jí rýsuje hlava vytetovaného barevného čínského draka a za se táhne až pod rukáv pracovní košile. ,,Co jsi tak zticha. Ty jsi něco provedl?" vytáhne si kus OREO dortu a s udělanou kávou si ke mě sedne. Ušklíbnu se, protože si uvědomím, že jsem nesnídal a ten dort vypadá lahodně. Odběhnu si tedy také pro kousek a pustím se do jídla.
,, Nic jsem neprovedl. Tedy myslím." odpovím na otázku během toho, co jím. Teď se nebudu zmiňovat o tom, že jsem té holčině Selině, včera vzal letenku s jejím jménem a údaji. Jinak bych jí nemohl najít. Letěla z Brazílie, takže Brazilka s korejskými kořeny. No nádhera. ,,Tak co jsi udělal?" nedá si pokoj Hyuna. Zakroutím očima a otráveně rozkoušu sousto. Je to fakt dobrý.
,,Někoho jsem potkal. A nevím, jestli jí potkám znovu" opřu se o opěradlo židle a zkřížím ruce na prsou. Skloním hlavu a podívám se z okna. Lidé procházejí kolem kavárny sem tam ale ještě není otevřeno. Venku je stále vidět mlha a vypadá to tajuplně. Otočím se na Hyunu. Zamyšleně si mě prohlíží a přikyvuje, najednou vyjekne. ,,Oka, chlapče. Doufej, že jí ještě potkáš" mrkne na mě a zvedne se. Dopiji kafe, také se zvednu, upravím si zástěru a společně s Hyunou připravíme kavárnu, aby jsme mohli otevřít. Postupně začnou chodit i zbylí zaměstnanci. Já tuto práci miluji.
