Království

...

Kapitola 14.

„Rodina je tam, kde život začíná a láska nikdy nekončí.” 

SHE
,

,Je to šílené, nikdo neví, co se to vlastně děje. Všude jsou rozbitá auta a lidé panikaří " Koukám na televizi, zatímco dvojčata s mamkou a babičkou balí věci. Odjíždíme, protože tady jde o život. Zaraženě koukám na televizi a je mi špatně. Kde je Jungkook? Žije ještě? Uvidím ho ještě někdy? Otázky, na které asi nikdy nebudu znát odpověď.

V televizi sleduji dění na ulicích a venku slyším křik a hluk. Nemám však odvahu podívat se z okna. Nevím, co bych mohla vidět. Já už věci zabalené mám ale jedna věc mě pořád zajímá. Kde je strýc Chris?
,,mami?" Otočím se na mamku, která do tašky skládá nože a vše ostré, co najde. Zastaví se a podívá se na mě. ,, Kde je strýc? Copak vás nezajímá, kde je? Třeba potřebuje pomoc nebo je někde nedejbože mrtvý" Poškrábu se nervózně na čele. Mamka si vymění pohled se Sue. Sue se rozbrečí a na jednu stranu jí chápu. Neví, co je s jejím přítelem a v této situaci se každý boji o svůj život a i o život svých blízkých. Najednou nám někdo zabouchá na vchodové dveře, až všichni polekaně poskočíme. Děda, sedící na sedačce vypne zvuk na televizi a opatrně se přiblíží ke dveřím. Violett, klepající se a schovávající se za mamkou se opět rozbrečí. Z dvojčat je Violett ta více citlivá. Přistoupím ke dveřím a naznačím všem prstem na rtech, aby byli potichu. Nikdo se ani nehne. Závěsy jsou zatáhlé a světla nesvítí. Svítí jen malé světlo v kuchyni. Bouchání se ozve znovu. Pomalými kroky přistoupím ke dveřím a kouknu se do kukátka. Nikdy jsem nebyla takhle vystrašená jako nyní. Pokud přežijeme, už se nebudu bát nikoho ani ničeho. Ale to, co vidím v kukátku mi vyrazí dech. Odtáhnu se od dveří a chytnu skříň za rohy.

,,Dědo, Scare pojďte mi pomoc"houknu na oba a začnu tahat skříň před dveřma. Oba nechápou, co se děje ale na to teď není čas. ,,zaberte" táhneme všichni společně. Jakmile je skříň dostatečně daleko, odemknu dveře a otevřu je. Nikdy jsem nebyla šťastnější.

,,Jungkooku" Na práhu dveří mu skočím kolem krku. Jungkook mě chytne za pas a zatlačí mě zpět do domu. Pořád ho ale držím kolem krku a cítím jeho vůni. Je to kombinace voňavky, deodorantu s příměsí potu. Jeho vlasy, padající mu do očí, odhalují jeho starostlivý pohled. Jakmile za námi zavře, opře se zády o dveře a mě si přitáhne blíže. Rychle oddychuje, což mi nažene husí kůži. Podívám se na něj a v tu chvíli nemůžu být šťastnější, protože se ke mě nakloní a dá mi pusu. Chytnu ho zezadu za vlasy a pusu mu vrátím. Usměji se ale jeho úsměv na tváři nevidím. Naopak, rozhlíží se po obýváku a nakonec do kuchyně.
,,Je to zlé? " Promluví na něj děda. Všichni se na něj podíváme. Jungkook přikývne a jde si sednout do kuchyně ke stolu. Já jdu pomalu za ním.

,,Je to šílený. To co je venku, nejsou lidé. Když jsem jel domů, viděl jsem kamarádku..." Rychle oddychuje, jako by běžel ,,viděl jsem kamarádku, která si toho hodně prožila a jednou jsem jí pomohl od smrti. Viděl jsem jí venku u rozbitého auta, z kterého se kouřilo. Zavolal jsem na ní a ona na mě agresivně zaútočila. Ujel jsem ale musel jsem jí přejet " Na konci se mu zlomí hlas. Dá si obličej do dlaní. Je mi ho líto. Pohladím ho po zádech. Až teď si všimnu tašky, položené na stole. Nakouknu do ní. Je plná nožů a zbraní, stejně jako ta naše.

,,V té laboratoři se muselo stát něco šíleného. Myslím, že místo vakcíny vytvořili nějaký virus. Nejsem vědec ani doktor ale mám rád přírodu a občas jsme s kamarádem chodili k nim domů, kde jeho otec zkoumal věci pod mikroskopem. Ukazoval nám, jak reagují bakterie a jak viry. Jsou to pěkný svině " ušklíbne se a ťuká konečky prstů do stolu. Všichni se na sebe navzájem podíváme. Scar přistoupí blíže k Jungkookovi. Jungkook se na něj podívá.