Království

...

Kapitola 17.

„... není odvahy, která by odolala samotě, opuštěnosti a pronásledování."

— Denis Diderot

HE

Jdu jako první. Rozhlížím se kolem sebe a opatrně nakukuji do všech místností. Selina s jejím strýcem jsou nějaký kus za námi. Vůbec se mi to tady nelíbí. Potřebujeme najít nějaké bezpečné místo, nebo alespoň prázdnou místnost. Naštěstí tu už nikdo nikde není. Nakouknu do poslední místnosti kousek od výtahu. Je to malá místnost, kde jsou jen nějaké regály a jedno větší okno. Ukážu všem, aby vešli do místnosti. Selina se na mě děkovně usměje. Jakmile jsou všichni v místnosti, zavřu za námi dveře. Posadíme se a všichni se v tichosti zadíváme na Selinina strýce Chrise. Nadechne se.

,,Dobrá tedy. Abych začal od začátku. Jmenuji se Christian Tu-Chien. Jsem Selinin strýc ale tykejte mi a říkejte mi Chris. Jsem výzkumní laborant se zaměřením na zkoumání bakterií a virů v budově LABORATORIUM. Snažíme se vytvořit protilátky na nemoci, jako jsou HIV nebo SARS. Dále také tvoříme antibiotika. Ale myslím si, že vás úplně nezajímá má práce. Zajímá vás to jediné.... Co se tu stalo" skloní hlavu. Chvíli mlčí a mne si nervózně ruce. Zadívá se někam na dveře. Povzdychne si. ,,stalo se to, že se pokazila vakcína. Měli jsme v plánu vytvořit protilátku na určitý druh rakoviny. Nikdy dřív se to nepovedlo a byli jsme tak blízko. Den před tím, než se měla vakcína testovat, se k nám do laboratoře přijel podívat nějaký vysoce postavený laborant z Evropy. Mluvil s námi a zajímal se o tu vakcínu. Když jsme odcházeli, vzpomněl jsem si, že jsem si v laboratoři nechal dokumenty. Když jsem se vrátil do místnosti, ten chlap v ruce držel lahvičku s černou tekutinou a pomocí pipety jí kapal do kádinky. Nevím přesně, do které. Na stole bylo pět kádinek. Nevěděl jsem, co to dělá ale nezajímal jsem se o to. Vzal jsem dokumenty a odešel. Mohl jsem tomu zabránit." položí si hlavu zoufale do rukou a brečí. Je mi ho líto. Selina ho obejme. Postavím se a stoupnu si ke dveřím. Zkřížím ruce na hrudi a zamyšleně koukám na všechny přítomný. Je šílené, co se v dnešní době děje. Člověk by si pomyslel, že v 21.století budou existovat létající auta a bude vyvinuta legendární technologie. A? bojujeme o přežití s monstry, který nejde nazvat jinak než zombie. 

"Dobře, a co to tedy je? To venku?" zeptá se Derek. Všichni v tichosti sledujeme Chrise. Selina sedí u něj a hladí ho po zádech. ,,Je to mutace. To je tak jediné, co mohu s jistotou říct. Potřeboval bych vzorek, mikroskop a bezpečné místo, kde bych to prozkoumal." pokrčí rameny a Selina se na mě podívá. Úplně dobře vím, co se jí honí hlavou. Budeme muset jedno to monstrum přitáhnout. ,,Fajn, jedno ti sem přitáhneme, ale mrtvé." rozhodnu pevně. "K živému se nikdo nepřiblíží" ukážu prstem na všechny přítomné. Odezvou mi jsou jen pohledy a přikývnutí hlavy. Vím, že se do toho nikomu nechce, ale jsme tu pro to, aby jsme tenhle problém zkusili vyřešit společně s vládou. A aby nás vláda poslouchala, musíme mít přesvědčivé důkazy a argumenty. Nemůžeme před ně předstoupit s prázdnýma rukama. Chris také přikývne. ,,Budu rád. Bude nejlepší nějakého čerstvého. Pak jsou výsledky prokazatelnější." nadechne se a postaví se. Zaraženě ho pozoruji, co bude dělat. ,,Teď mě omluvte, dojdu si pro mikroskop a roztok. Nejlepší bude, kdyby jsme odtud ,co nejdříve odešli." otočí se na Selinu ,,půjdeme k nám, budeme mít rodinu na očích a domek je menší, nebudeme tak nápadný" Selina přikývne a zvedne se také. Postupně se zvednou ostatní a opatrně vyjdeme z místnosti. Chris si jde pro svoje věci a my čekáme u výtahu. Přistoupím k Selině a přitáhnu si jí za boky k sobě. Obejme mě a hlavu si položí na můj hrudník. Je tak roztomilá, malinká a tak křehká, že se o ní bojím. Každý den se bojím, jestli je v pořídku a vzhledem k této situace, ve které se nacházíme, se bojím o to víc. Opravdu bych nechtěl vidět, jak se přede mnou promění a bude mě chtít zabít. Neunesl bych pomyšlení, že bych jí pak musel prostřelit hlavu. Jen když na to pomyslím, ježí se mi chlupy na krku. Položím si hlavu na tu její. Chci jí ochránit, zbavit jí starostí a chci jí vidět šťastnou. Je pro mě nesmírně důležitá, proto udělám cokoliv, abych jí nic a nikdo neublížil.

,,Všechno bude v pohodě lásko. Vyřešíme to a budeš poblíž rodiny." pohladím jí po zádech. ,,Ano. Doufám, že jsou v pořádku." podívá se na mě a dá mi pusu. Rty se jí třesou, ale to jí nemohu mít za zlé. Někdo si odkašle. Podívám se do strany, kde stojí Chris s kufrem v jedné ruce a taškou v druhé. Doslova mě vraždí pohledem. Odfrknu si a chytnu Selinu za ruku. Otočíme se k výtahu a Kurio zavolá výtah. Chvilku v tichosti čekáme, když v tom se začnou přibližovat podivné skřehotavé zvuky. Všichni nastražíme uši a posloucháme. No ovšem. VÝTAH. 

,,Okamžitě všichni vypadněte od toho výtahu." vykřiknu, popadnu Selinu a odstrčím ji dál od dveří. Selina popadne Dioru a ostatní a zatáhne je do místnosti, kde jsme byli před chvílí. Chris tam zapadne taky a zavře za sebou dveře. Já s klukama popadneme zbraně a namíříme je na výtah. Čekáme a když výtah cinkne, vyřítí se na nás zombie. Je jich asi pět, a každý z nás se snaží poradit si. Chovají se agresivně. V klasických filmech jsou zombie vyobrazeni jako pomalé pohybující se bytosti, které když vás chytí, tak vám sní vnitřnosti a mozek. Tohle jsou "věci", které skáčou, běhají a křičí. Ze zamyšlení ve vytrhne monstrum. Skočí po mě. Pomocí nože, který mu zabodnu do těla zjistím, že to s ním nic nedělá. Vystrašeně otevřu oči, blokuji ho svou rukou, aby se ke mě nedostal.  Derek monstru zarazí nůž do hlavy. Postavím se a podívám se kolem sebe. Na zemi leží zombie. Zrychleně dýchám ale můj dech se zklidní ve chvíli, kdy ve dveřích uvidím zdravou Selinu. Přiskočím k ní a schovám jí ve svém náručí.