Království

...

Kapitola 18.

„Pláč není známkou slabosti, nemít city je slabost" 

— Vojtěch Beneš

SHE

,,Můžeš mi říct, co se s tebou děje? Od té chvíle, co jsme odešli z budovy jsi potichu a nic neřekneš. Řekni mi, co se děje" chytnu pevně Jungkooka za ruku. Jungkook se na mě podívá, s bolestí v očích. Všechno naštvání, které jsem před chvilkou pociťovala, zmizelo a vystřídalo ho obavy. Zastavím se a Kook se mnou. Otočí se na mě. ,,Nic mi není. Nech to být. Prosím" otočí se a jde pryč za ostatníma. Nasedne do auta a čeká, až přijdu. Nasednu do auta ale už se ho na nic nevyptávám. V tichosti koukám z okna a poslouchám zvuky pracujícího motoru. Je to tak matoucí. Myslela jsem si, že si říkáme všechno. Nevím, co se stalo, že mi to nechce říct. Komu jinému by se měl momentálně své problémy sdělovat, když ne mě. Asi nechce, abych si dělala starosti. V Brazílii jsem byla od svých přátel zvyklá, že mi vždy vše říkali, ať už to byla blbost nebo to bylo něco vážného. Vždy jsem se snažila nějakým způsobem pomoci. Teď mě to, že nevím jak pomoci, strašně frustruje. Teď ale nemá cenu se ale něčím takovým zabývat. Určitě to má svůj důvod a jistě mi to řekne. 

Během mého přemýšlení nad blbostmi jsme dorazili před náš dům. Vše je na venek při starém. Opatrně vylezu z auta a rozhlédnu se. Ostatní zastavili jinde a jdou k nám. Usměji se, vezmu si věci a jdu otevřít branku. Ze zadní sedačky od Kooka vyskočí náš čtyřnohý společník. Nešel s námi do budovy, protože jsem měla divý pocit. Všichni co nejvíce potichu projdeme brankou na zahradu. Jdeme po kamenném chodníku k hlavním dveřím. Chci na ně zaklepat, když v tom si všimnu, že nejsou dovřený. Opatrně do nich strčím a dveře se s vrznutím otevřou dokořán. Z domu zavane studený vzduch. Ovládne mnou panika a začnou se mi klepat ruce. Vejdu do domu a ostatní za mnou. V obýváku je cítit pach hniloby a plísně. Rozhlédnu se kolem sebe. Jediné, co je slyšet jsou naše podrážky na dřevěných parketách. Načnu zrychleně dýchat, vytřeštím oči do kuchyně, kde na stole leží batoh, ze kterého koukají plechovky s jídlem. Ruku si položím na hrudník. Do očí se mi hrnou slzy. Ne to nemůže být pravda. Moje rodina nemůže být mrtvá. Jungkook mě chytne za ruku. Nevšímám si ho, vytrhnu se, projdu kolem něj s očima zabodnutýma na schody. Proběhnu kolem stolu v kuchyni a vyběhnu schody do patra. Uslyším za sebou někoho, kdo mi říká, ať jsem opatrná. V menší chodbičce v horním patře, jsou všechny dveře zavřený. V panice začnu otevírat dveře. Po levé straně jsou dveře do koupelny. V koupelně nikdo není. Chci otevřít druhý dveře, když v tom mě zarazí Jungkookova ruka. Leknutím sebou cuknu o kus dozadu. Podívá se mi do očí a rty si přikryje prstem na znamení, ať jsem zticha. Vytřeštěně na něj koukám ale poodejdu ještě o kus dál. Jungkook bouchne do dveří. V tu chvíle se zpoza dveří ozve neskutečný křik a bouchání. Diora mě obejme, chytne mě za ruku a odtáhne dolů. Snažím se jí vyškubnout ale ruce mi chytne jeden z Kookových kamarádů a jedna z holčin, které tu také jsou, mi zaváže pusu, ať nekřičím. Ruce mi zavážou za záda. Podívám se na Chrise. Stojí jako přikovaný na místě před dveřmi a celou tuhle situaci pozoruje. Je bledý. Cítím neskutečnou bezmoc a vztek. Posadím se na zem. Zavřu silně oči a ani nechci vědět, co se tam nahoře děje. Někdo mi zakryje rukama uši a oči. V tu chvíli jsem ještě více bezmocná. Jsem v koncích.

HE

Počkám, až Diora odvede Selinu pryč. Vím úplně přesně, co se tu stalo. Právě proto jsem také byl tak zaražený při cestě sem. Zombie se dostali do Selinina domu. Dostali se sem ale hlava mi nebere, jak. Jistě, mohli se sem dostat přes okno, dveře, který nebyly dostatečně zavřený nebo chtěla rodina zmizet a nevyšlo jim to. Těžko říct. Nechci však myslet na to, co prožívá Selina, i když si to dokážu představit. Samozřejmě je zde možnost, i když nepravděpodobná, že se odtud dostali. Ale jak mi pak někdo vysvětlí hluk a rachot u někoho v pokoji. No uvidíme. 

Opatrně klepnu na dveře, za kterými se ozve další otřesný zvuk. Otočím se na kluky. ,,Jakmile ty dveře vykopnu, okamžitě tomu hodíte nůž do hlavy, jasný?" ujistím se. Kluci jsou připraveni. Napočítám do tří a silně kopnu. Křik je ještě větší než předtím. Kopnu ještě jednou a dveře se rozletí. V tu chvíli se na mě vrhne žena, které ale v mžiku zůstane čepel nože v hlavě. Žena na mě začne plivat krev. Po chvilce se na mě svalí a já jí odhodím bokem. Postavím se, setřu si krev z obličeje a podívám se opatrně do místnosti. Vytřeštěně si zakryji pusu. Nevím, jestli je to tím smradem a nebo tím, co vidím.

,,Co to tu..." přijde se Coule, jeden z kluků, podívat do místnosti. Okamžitě musí odejít, protože je mu špatně. Stojím uprostřed místnosti, pravděpodobně to byl dětský pokoj, ale děti tu nevidím. Co tu vidím, jsou dvě stará těla v otřesným stavu. V jednom poznám starého pána s knírkem, v dalším starou paní v klasickém korejském oblečení, s šedivými vlasy přehozenými přes obličej. Selininy prarodiče. Těla leží uprostřed místnosti v nepřirozených polohách. Podívám se na mrtvolu ženy. Chrisova přítelkyně. Otočím se na ostatní. ,,Projděte každou místnost. Ale nejdřív zaklepejte."  Coule se ušklíbne ,,jako aby jsme je popřípadě nevyrušili při souloži nebo co?" a odejde. Nevěřícně koukám na dveře ale musím se i přes vážnost situace, zasmát. Kleknu si k tělu starší ženy a i když mi to není příjemné, zarazím jí nůž do hlavy. Stejně tak i starému muži. Je strašné, že jsou to Selininy prarodiče. V tom si vzpomenu...Selina.

Postavím se na nohy, vyběhnu ze dveří a seběhnu schody dolů. Selina leží na zemi, hlavu má opřenou na Diořině klíně a Diora jí hladí na hlavě. Ruce má pořád svázané. Sednu si před Selinu. Nekouká na mě ale jakmile se dotknu jejích vlasů, vzpamatuje se a hned se posadí a obejme mě. ,, Prosím" zašeptá mi do ucha. Povzdychnu si a Selina se rozpláče. Přejedu jí rukou po zádech. ,,Jsou tam jen prarodiče a tvého strýce žena" pošeptám jí. Selina mi upře pohled do očí. Na moment jako by přestala dýchat. ,,A kde je mamka s dvojčaty" řekne rozklepaným hlasem. Pokrčím rameny. ,,Nahoře nejs...." nedořeknu, protože na nás houknou ze schodů, že něco musíme vidět. Postavím se a Selina taky. Jde těsně za mnou, drží mě za boky a následuje každý můj krok. Když procházíme kolem prvního pokoje, zakřičí a kousne se do ruky. Chápu její reakci. Chytnu jí za ruku, ,,Tak co máme vidět?" kývnu na Dereka. Otevře dveře naproti nám. Bez klepání. Chci ho zarazit ale ze dveří vyleze holčička, kterou už jsem někde viděl. Selinina sestra. Povzdychnu si a usměji se. Předstrčím Selinu před sebe, ať se podívá, kdo tam je. Jakmile jí spatří, bleskurychle jí obejme. Je celá od krve. ,,Violet... kde je mamka a brácha?" chytne jí za ruku. Violet pokrčí rameny a podívá se někam za nás. V očích má smrt. Otočím se a za námi jsou poslední neotevřené dveře. ,,Byli jste tam?" ukážu na dveře a šeptem se zeptám. Coule zavrtí hlavou. Přikývnu a bouchnu do nich. Nic a nikdo se neozývá. ,,Tam by měla být mamka s bráchou. Babička s dědou byli v místnosti se Sue. Předpokládám, že když tady teď nejsou, že..." rozklepaným hlasem Violet obejme Selinu a rozbrečí se. Já se otočím a naštvaně vrazím do dveří. Místnost je prázdná. 

,,Scare." Vyběhne Violet ze Selininy náruče a z pokoje a vleze pod postel. Jdu do místnosti, rozhlédnu se a všimnu si kluka pod postelí. Kleknu si k posteli. ,,Jsi v pohodě?" pomůžu mu vylézt. Přikývne ale je v šoku stejně jako jeho sestra. Selina je obejme. Je mi jich líto. Víme, že tři z jejich rodiny jsou mrtví. Kde je ale jejich matka? 

Otočím se a jdu po schodech dolů. Rozhlédnu se a všimnu si Chrise. Chris sedí na sedačce, nohu přes nohu s rukama opřenýma o opěradlo sedačky a kouká na televizi. Naštvaně k němu vykročím. On si tady sedí na prdeli a kouká na televizi, kdežto nahoře leží mrtvoly jeho rodičů a přítelkyně a jeho sestra je nezvěstná. Sleduje nějakou animovanou pohádku, u které se směje. Stoupnu si před televizi, rozkročím se a zkřížím si ruce na hrudi. Nahodím naštvaný výraz. Chrisovi zmizí úsměv z tváře. Vezme ovladač do ruky a televizi vypne. Povzdychne si.

,,Ty vždy musíš všechno zkazit, viď?" zadívá se mi do očí. V tu chvíli zavládne mrtvolné ticho.