Poslední jednorožec

Čas a osud

Pegasus

„Začíná mě děsit, kolik toho o tomhle paláci víš, Pegasusi," zabručí si spíše pro sebe mladý dračí vůdce, když mě následuje dlouhou chodbou vedoucí do tajemného nitra obrovského hradu, doprovázený trochu zmatenou a napjatou Artemis, která dává očima jasně najevo, že jí přítomnost tak velkého draka není ani trochu příjemná. Já, poháněný novým a pro mě geniálním nápadem, spíše intuitivně mířím k prastaré nepoužívané místnosti, kde draci ukrývají všechny mapy světa, protože už je to poměrně dlouhá doba, co jsem tady byl naposledy.

„Mě zase nenechává klidným, že jsi v téhle části hradu nikdy nebyl," zamumlám, doufajíc, že mě neuslyší, protože opravdu nepotřebuji, aby si mě ta hrouda svalů naservírovala k večeři. Fírnen je podle mého názoru skvělý král, ale skutečnost, že byl na hradě před svou korunovací všeho všudy jenom dvakrát, mě kapku vyvádí z míry.

Artemis srovná své tempo s mým, protože zřejmě nechce pobývat ve Fírnenově přítomnosti déle, než je třeba, a pobaveně se zachechtá, přičemž jí z rohu unikne několik žhavých jisker. Její lehce nadzvednuté koutky mě přesvědčí, že se alespoň trochu dostala ze své špatné nálady, takže na ní spiklenecky mrknu a pokračuji dál, doufajíc, že v tomhle bludišti chodeb nezabloudím a nebudu muset hledat cestu ven. Fírnen by mi totiž, jak to tak vypadá, dvakrát neporadil.

Po tom, co se mi Artemis (ne příliš dobrovolně) svěřila s tím, co ji trápí, jsem se rozhodl přestat s bezcílným truchlením nad odchodem Wernery s Werdorbem do mořského království a začít dělat něco užitečnějšího, než jen koukat na hladinu Werneřina jezera a čekat, kdy se ti dva znovu objeví. Vyhledal jsem tedy Fírnena a požádal ho, aby nás pustil do tajné místnosti s mapami, kterou jsem tady před dávnou dobou náhodou objevil, abychom ji s Artemis prozkoumali a třeba přišli na něco, co by nám pomohlo při dalším putování. Po zjištění, že Fírnen absolutně netuší, o jaké místnosti mluvím, jsem musel vedení nad celou akcí převzít já a provádět Fírnena po jeho vlastním paláci, protože za dobu jeho panování zřejmě ještě nenašel příležitost, kdy by ho celý prozkoumal.

„A jsi si jistý, že víš, kam jdeme?" otáže se dračí vůdce jen tak mimochodem, přičemž mu v hlase zaznívají obavy.

„Vlastně ne," přiznám, ,,ale myslím, že to bylo tudy." A jsem si rozhodně jistější než ty, dodám v duchu a ušklíbnu se.

Řekla bych, že tady si je každý něčím jistější než Fírnen, odpoví mi Artemis a v očích jí zaplanou pobavené jiskřičky.

Mně nepřišlo vhodné to zmiňovat.

Se smíchem se ode mě odtrhne a blýskne po Fírnenovi nevyzpytatelným pohledem. Nevím, jestli je jí dračí vůdce spíše k smíchu nebo k pláči, ale jsem rád, že má dobrou náladu, takže se jí raději na nic neptám a soustředím se na cestu, kterou si matně vybavuji z doby, kdy jsem tady bloudil naposledy.

Popravdě, netuším, na co nového bych měl mezi všemi těmi mapami přijít, ale nedokážu se jen procházet po paláci nebo blbnout venku s ostatními, když nás toho podle všeho ještě tolik čeká. Mám potřebu po něčem pátrat, zjišťovat, rozuzlovat, prostě najít něco, co by nám alespoň malinko pomohlo při dalším putování. Tuším, že je to zřejmě zbytečná práce, protože jestli se ti dva nevrátí z moře, pravděpodobně všechny naše cíle padnou, ale musím se o to pokusit. Navíc, teď, když mám vedle sebe Artemis, mi připadá, že toho můžu zrealizovat mnohem víc. Artemis mě vyslechne, kdykoliv ji budu potřebovat a neodsoudí mě, i když vymyslím úplnou hloupost. Je dychtivá po čemkoliv novém stejně jako já, chce hledat, nacházet, míchat se do věcí, do kterých by jí vlastně nemuselo nic být. Jsme si v tomhle ohledu natolik podobní, že je škoda nezačít něco společně podnikat. A kdo ví, třeba nakonec budeme úspěšní.