Poslední jednorožec

Pošetilost

Přes 5K přečtení, po tom, co jsem poslední kapitolu vydala před více jak měsícem. Nechápu to. Fakt ne. Jste úžasný, a já se strašně omlouvám, že jsem vás nechala tak dlouho čekat.

Třpytka

,,Je to úplně jednoduchý," prohlašuje Blesk, když se společně paseme na nerovné ploše daleko za hranicemi dračí země, kam nás pomocí kouzla přemístila Daria.

,,Jasně," odfrknu si.,,A můj otec byl vlk."

,,Vážně?"

Zavrčím.,,Blbečku."

Blesk se zasměje a rozpustile pohodí ocasem, aby od sebe odehnal tři mouchy. Už je to pěkně dlouho, co jsme se o sebe opravu postarali. Teď jsme rádi, že se můžeme napít.

,,Bereš to všechno moc vážně, Třpytko. Vím, že to zní nemožně, ale mám plán."

,,Ten máš už několik dní," odseknu.,,Ale ještě jsi mi to nevysvětlil."

,,Máme na své straně Dariu a Kondoru. Draci o nás ještě nevědí, což beru jako další plus. Stačí, abychom se nepozorovaně dostali k Eldestovi a zabili ho. Problém vyřešen."

Mám chuť nakopnout ho do toho nevinného obličeje. Dělá, jako kdybychom právě nebyli ve smrtelném nebezpečí. Pravda, takhle lhostejný byl k životu vždycky, ale teď je ve věku, kdy jde všechna legrace stranou. Měl by dospět, přestat přemýšlet nad blbostmi a konečně uvažovat nad budoucností. Kdo ví, kolik z nás do několika dnů zemře? Zapletli jsme se do nového druhu války. Tady už nejde jen o kouzla a o sílu. Ne, teď hrají hlavní roli plány a spojenectví.

,,Děláš, jako kdyby Eldest nebyl nejsilnějším drakem země. Roztrhá nás na kusy, Dariu jakbysmet. Hele, je sice hezký, že nám chtějí pomoct, ale tohle nikam nevede. Měli bychom se vrátit k hadům a začít znovu. Co zmůžeme tady? Jsme od nich tak daleko. Jak se dohodneme na dalším postupu? Přemýšlej, Blesku."

Blesk se zamračí.,,Ne, Třpytko. Už jsme se dostali moc daleko. Nemůžeme pustit takovou příležitost."

,,Příležitost? Blesku, umřeme, když tu zůstaneme, chápeš?"

Můj hlas překypuje strachem a zlobou. Popravdě, kdo by se nebál? Jsem na cizím území, s bratrem, kterému je očividně jedno, jak skončíme. Ostatní, ať už rodina nebo přátelé, zmizeli neznámo kam a my nevíme, kde je hledat. Po krku nám jde krvežíznivý dračí vůdce s přitroublým jednorožcem, co své stádo akorát týrá. Chci pryč, potřebuji utéct z tohohle prokletého místa a schovat se někam daleko. Uvidím ještě někdo Tajgu? A Pegasuse? A naší louku?

,,Třpytko," promluví Blesk měkce, téměř něžně, když spatří můj výraz. Známe se dost dlouho na to, aby věděl, co se mi v takových chvílích honí hlavou.

Zvednu hlavu, abych mu ukázala své skleněné oči a zmučenou tvář.,,Co je?"

,,Budeme v pohodě. Řekni mi, co jsme spolu my dva nedokázali?"

Vzpomenu si na všechny ty chvíle strávené s ním. Na naše útěky z louky i boje s nepřáteli. Pamatuji si, že jsme to byli my, koho Monty vždycky káral. Vybavím si i naše první pokusy o kouzlení, i na Bleskovo schvácení kopyt. Tehdy nemohl chodit, jen ležel a já byla pořád s ním, přestože jsem se měla učit kouzlit. Prožili jsme spolu každý kousek našeho života. Jsme si blízcí jako pokrevní sourozenci, a i přes to, čím vším jsme si prošli, zůstáváme stejní. Mám ho ráda, beru ho jako jednoho z nejbližších ze stáda.

,,Dokázali jsme všechno," šeptnu, přestože se mi srdce svírá úzkostí.

,,Správně. Takže?"