Přesně tam patřím

68 11 0
                                    

Pegasus
Probuzený chladivým větrem chodím po lese, a kontroluji jeho stav. Něco se stalo. Vím to. Protože dnes les nevypadá tak, jako dřív.

Je zima. Ale ne ta zima, co tady u nás přichází jednou ročně, a po pár měsících je pryč. Tahle zima je bodavá, štípe mě v nozdrách, a obaluje větve stromů zmrzlou jinovatkou.

Zvířata se schovávají, a rostliny zavírají své barevné květy. Tráva je tuhá, a celá studená, dokonce ani naše hřejivá kouzla jí nevyléčí. Les je tichý, jako kdyby slábl.

Mířím za Tajgou. Doufám, že alspoň on zodpoví moje otázky. Zvláštní však je, že už jsem ho dva dny neviděl.

U útesu není. Myslel jsem si, že se bude schovávat právě tam, ostatně, tam taky byl, když jsme se vrátili od fénixů. Ale není. A když ho nenajdu ani u jezera, začnu pomalu, ale jistě propadávat panice.

Pegasusi. ozve se mi v hlavě hlas Hvězdy.

Ano?

Co se stalo?

Tajga někam zmizel. Nemůžu ho najít.

Uklidni se. Jenom se někde schovává.

Už jsou to dva dny.

Hvězda si povzdychne.

Hvězdo? zeptám se.

Ano?

Její hlas zní zvláštně. A není to tím, že by ho komunikace v myšlenkách zkreslovala.

Ty víš kde je.

Neptám se, prostě to řeknu. Ona to ví. Ví, kde je Tajga, a taky ví, proč se nechce ukázat.

Slíbila jsem, že to nikomu neřeknu.

Takže to ví.

Vyklop to, Hvězdo.

Teď ne. Mám vedle sebe Tornaka, ten by mě mohl slyšet.

Jsem u jezera.

Fajn. Počkej tam na mě.

Wernera
,,Hej, sestřičko, že to nedokážeš?" zavolá na mě moje sestra Weila a předvede ve vodě dokonalou piruetu.

,,Ha, udělám dvě za sebou."

Weila se zašklebí.,,Ta se ukaž, bojovnice."

Vypláznu na ní jazyk a bez mrknutí oka udělám dvě piruety. Weila se zakaboní, a vypustí z nosu malý vír.

Zasměji se a chytnu za ocas proplouvající rybu, která ve vteřině skončí hluboko v mém břiše.

,,Wernero," řekne najednou Weila.

,,Co je?" otočím se na ni a z tlamy mi vysí další rybí ploutev.

,,Slyšelas to?"

,,Cože?"

,,Moje břicho. Už mám zase hlad."

Povzdychnu si. Má sestra je nenažraná ještě víc, než já a kterýkoliv jiný drak dohromady.

,,Plam dneska u jeskyně viděl docela velký kusy," zamyslím se.,,Zkus to tam."

,,Ty se mnou nepůjdeš?" zamračí se.

,,Jedla jsem už ráno, musela jsem pohlídat mláďata."

,,Aha. Měj se, Wernero."

,,Ty taky, Weilo."

Ve vteřině je moje sestra pryč.

Vždycky mě zajímalo, proč jméno mě a mojí sestry začíná na W. Dokonce i můj bratr, který už je po smrti, má začáteční písmeno stejné. Jmenoval se Werdorb.

Je to už dlouho, co zemřel. A ta rána v mém srdci je tady pořád.

Několika mocnými tempy doplavu až k hladině obrovského jezera, které já a ostatní draci obýváme. Vím, že bych tady měla zůstat, protože tady mám rodinu, ale nejde to. Ten stesk po pevnině je příliš velký.

Zavřu oči, a v duchu vyšlu myšlenku k jedinému drakovi, který mi v tuhle chvíli může pomoct.

Wernero! vykřikne šťastně, když se konečně probojuji do jeho hlavy.

Ahoj Hiradore.

Jak se máš?

Jo, jde to. Ale není to ono.

Jak to?

Stýská se mi, Hiradore.

Po kom? Copak tady je někdo, koho máš vážně ráda?

To si piš, že je. Vlastně je jich víc.

Wernero, ty se vracíš?

Ne napořád. Ale už jsem se smířila s tím, že mláďata mít nikdy nebudu.

Takže, kam to bude?

Rovnou do mého jezera, Hiradore. usměju se.

Přesně tam totiž patřím.

Poslední jednorožecWhere stories live. Discover now