Poslední jednorožec

Stádo

Pegasus

S vlkodlaky nemáme slitování. Tahle bitva musí brzy skončit. Bojujeme sice teprve den, ale všechny nás to štve. Jsme naštvaní, protože vlkodlaků je stále hodně. Vztek nás nutí zabíjet ještě krutějším způsobem. Vymýšlíme kouzla tak složitá, a tak strašná, že se z nich sami klepeme strachy.

Prorážím si cestu mezi vlkodlaky a zabíjím každého, kdo se mi připlete do cesty. Na zemi leží několik dračích těl. Nemůžu se na ně dívat. Jejich smrt by mě zasáhla ještě víc, než by bylo potřeba.

Nikdy jsem moc nepřemýšlel o budoucnosti. Vždycky jsem si představoval, že zůstanu se stádem, a společně s nějakou klisnou rozšířím rodinu o další členy. Rozhodně jsem nemyslel, že budu s jiným stádem a budeme s draky zabíjet vlkodlaky. V poslední době se stalo tolik událostí. Nevím, jestli jsem teď šťastný. Mám nové stádo. Ale to staré je fuč. Už se s nimi nikdy neuvidím. A to mě drtí. Nemůžu žít bez nich, to prostě nejde. Foxovo stádo je úžasné, ale nikdy nenahradí to staré. A problém je, že to staré potřebuju.

Pegasusi! vykřikne na mě Russian v myšlenkách.

Co je? zeptám se.

Pojď k bráně, rychle.

Proč?

Na nic se mě neptej a pospěš si! Nemáme moc času.

Po tomhle Russian ukončí naše spojení. Absolutně nevím, co si o tom mám myslet. Co po mě chce? Co se stalo u brány? Mám se bát, nebo těšit?

Wernero. zavolám v myšlenkách na vodní dračici.

Ano?

Musím k bráně. Russian mi něco chce.

V pořádku, běž. Myslím, že tady to zvládneme a ostatní u brány určitě uvítají další pomoc.

Krátce se rozloučíme a spojení se přetrhne.

Zavřu oči. V duchu si připravím kouzlo pro teleportaci. Je to riskantní, ale Russian řekl, že si mám pospíšit.

Během minuty jsem u brány. Očima hledám Russiana. Vidím ho jen několik metrů ode mě. Naše oči se setkají. Přiběhne ke mně.

,,Co jsi mi chtěl?" zeptám se.

,,Chci ti něco ukázat," řekne tajemně.

,,A co?"

,,Hlavně tady sebou nesekni, jo?"

,,Proč bych sebou měl seknout?"

,,Dívej se," mrkne, a odstoupí.

V tu chvíli se mi zastaví srdce.

Přede mnou stojí stádo jednorožců. Jejich bílá těla se i přes tmu lesknou jako diamanty. Hřívy se jim pohupují ve slabém větru. Oči jim i na tu vzdálenost mezi námi září jako hvězdy. Jejich těla jsou naprosto dokonalá.

Oči se mi zalijí slzami.

Lili, Marina, Hvězda, Třpytka, Blesk, Vločka, Šíp, Kadok, Tornak, Vater, Sněženka, Amun, Olil, Hort, Olaf, Vír, Ledňáček, Monty. Jsou tady. Všichni.

V tu chvíli jako kdyby se zastavil čas. Nevnímám bitvu okolo sebe. Jsou tady jen oni.

Jsou zpátky. Živí, zdraví, a krásní. Nemůžu tomu uvěřit.

Jdeme k sobě, prodíráme se mezi vlkodlačími těly. Nevnímáme je. Jsme tady jen my.

Z očí mi vytékají slané slzy. Tělo se mi otřásá vzlyky. Oni na tom nejsou o moc lépe.