Ráno mě probudí hřejivé sluneční paprsky.Je nádherně.Jediné,co mi tento krásný den kazí,jsou všudypřítomná bílá těla.Musím je dostat pryč.A to dřív,než se Sněženka probudí.
Po jednom je odtáhnu k bažinám do lesa.Tady je nikdo nenajde.Mohou v pokoji odpočívat navěky.
Vyrazím na každodenní obchůzku lesa.Včerejší bouři odneslo pár vrb a jeden malý koloušek.Vrby zachráním,ale kolouška už ne.Jinak je tu vše jak má být.S uspokojením se vracím zpět domů.Jsem dost daleko,takže jdu dlouho.Pro zkrácení času trhám barevné květiny,které lemují kamenitou stezku. Sněženka bude mít radost.Miluje květiny.
Při vzpomínce na její drobnou hlavičku a zvědavé oči se musím usmát.Třeba ještě není všechno ztraceno. Možná máme šanci na přežití.
Jen jedna otázka mi stále vrtá hlavou:Jak se vlci dostali do našeho údolí?Přísně si ho chráníme a nikomu nedovolíme,aby se k němu přiblížil víc,než na začátek tunelu.Pak toho vetřelce vždy svedeme na falešnou stopu.
Proběhnu tunelem.Na okamžik mě oslepí světlo.Ale jakmile se rozkoukám,spatřím něco,čeho jsem se nejvíce obával.Uprostřed louky leží moje sestra přesně tak,jak ležela,když jsem odcházel.Mohl bych si myslet,že jen spí,nebýt mrchožroutů,kteří se u ní slétávají.
Odeženu je varovným zařehtáním.Skloním se k Sněžence a malinko do ní strčím nozdrami.Ani se nepohne.Žalostně zanaříkám.Ztratil jsem vše,co jsem měl.Ztratil jsem to,co pro mne bylo nejdůležitější.
Stojím u Sněženčina těla a rázem pochopím,čím jsem se stal.
Jsem poslední jednorožec.
YOU ARE READING
Poslední jednorožec
פנטזיהTma. Šustění listí. Potom chvíle ticha. A výkřik. Očima marně pátrám po jakémkoliv úkrytu. Svaly mě brní, v křídlech cuká. Chci vzlétnout a utéct z tohoto prokletého místa, ale vlastní tělo mě neposlouchá, nemůžu se ani hnout. Tmavou oblohu prořízn...
