Poslední jednorožec

Boj s nejbližšími

Artemis
Tak jo, asi bych si to měla konečně přiznat. Ztratila jsem se. Absolutně nevím, kde jsem. Doufám, že se stále nacházím na území draků, protože jestli ne, jsem naprosto v háji. Portál zpátky už se rozhodně znovu neobjeví. Nechápu, jak draci mohli vycítit, že se k nim chceme dostat, a jen tak k nám poslat portál. Nikdy jsem nic podobného neviděla, a to už je docela síla. Zažila jsem hodně věcí, na některé z nich už si možná ani nepamatuji.

Jsem v nějakém lese. Jediné, co tady je, jsou vysoké, hustě porostlé stromy. Sem tam se objeví paprsek slunce. Občas zaslechnu nějaký zvuk.

Možná jsem na Foxe neměla tak vyjet bez promyšlení. Bohužel, můj vztek byl silnější, než jsem si myslela. Teď jsem bez stáda. Měla bych přejít k Montymu, ale sama nevím, jestli mě přijme. Kvůli mému původu může moje prosby odmítnout. O tom, že jsem pegas a jednorožec v jednom, ví jen několik jednorožců z jeho stáda a on mezi nimi není. Myslím, že mě neviděl v boji s vlkodlaky, takže nemá ani ponětí, kdo jsem.

Překročím dvě muchomůrky, které se krásně vyjímají v nudném jehličí. Skoro narazím do stromu se silným kmenem. Leknutím klopýtnu dozadu. Při mém zmatení se přestanu soustředit a povolím svou mysl. Všechny obrany, které jsem vytvořila, aby mě nikdo nenašel. Moje hlava je nechráněná. A jednorožci, obzvlášť Pegasus, to vědí. Moje hlava je okamžiťe zaplavena jeho prosebnými výkriky.

Artemis!

Vrať se...

Kde jsi?

Odpověz! Prosím...

Kam jsi šla? Přijdu za tebou, jenom se mnou mluv. Všichni o tebe mají strach.

Artemis!

Vzpírám se. Bojuji s tlakem, který na mě vyvíjí on a ještě někdo další. V další bytosti poznávám Sněženku. S ní jsem trávila všechen čas po bitvě. Vím, že ani jeden z nich mi nechce ublížit, ale já s nimi nechci mluvit. Nechci se vrátit. Chci být sama.

Tlak narůstá. Je to silnější a silnější. Neudržím se na nohou, spadnu na kořeny stromů a svíjím se v obrovských bolestech. Po těle mi stéká několik pramínků krve. V hlavě mi hučí. Nemůžu dělat vůbec nic, jen ležet a odolávat náporu jednorožců.

Hodiny ubíhají. Za chvíli bude tma a já pořád ležím. Jednorožci nepřestávají útočit na mou mysl a mě pomalu, ale jistě docházejí síly. Zanedlouho se podvolím a všechno jim řeknu.

Slunce zachází. Tma přebírá jeho žezlo a zabaluje mě do své náruče. Zavírají se mi oči. Jsem tak unavená, že ani nevím, jestli je tohle všechno skutečnost, nebo se mi to jen zdá. Vím jenom, že musím odolávat cizí síle.

Přes hučení v hlavě zaslechnu zvuk, který jsem neslyšela už tolik let. Hrozivé, hrdelní vrčení prostupuje celým mým roztřeseným tělem. Nevím, odkud to vychází, ale je to blízko. Snažím se pohnout, ale nejde to. Celé tělo mám jako v křeči. Třesu se. Jestli zimou, nebo bolestí, nevím. Moje síla povoluje, stejně jako všechny svaly v mém těle. Jsem v háji. V hlavě mám celé stádo jednorožců. Co nevidět se k nim připojí i nějaký drak. Takže psychicky už jsem prohrála. Kousek ode mě je zvíře, které mě chce očividně zabít. A já se nemůžu bránit. Fyzicky toho taky moc nezmůžu. Zbývá mi jen čekat, kdo z mých protivníků povolí dříve.

Jednorožci mě opravdu nešetří. Zvíře schované v temnotě se přibližuje. Zima mi bere mé teplo, čímž mě připravuje o zbylou sílu.

A já ztrácím vědomí.