Poslední jednorožec

Mistr

Omlouvám se za zpoždění, ale Wattpad mi tuhle část odmítl vydat, protože řešili nějakou technickou chybu.

Pegasus

Zírám na skupinku příchozích, neschopný jakéhokoliv slova. Dech se mi zadrhne v hrdle, roh mi rudě zabliká a v oblasti srdce ucítím něco jako... úžas? Radost? Netuším, co to je, ale vím, že potřebuji znát všechny odpovědi. Muharové na návštěvy nechodí. Už vůbec ne v době, kdy v zemi hrozí válka.

,,Wernero, co to... co to má znamenat?" zašeptám sotva slyšitelně, ale ona mě díky svému vynikajícímu sluchu plně vnímá.

Modrá dračice se usměje, a já v jejích očích zahlédnu něco jako pýchu. Hrdost. Úlevu. Ten pohled je naprosto neznámý, takhle se nikdy nechovala. Začínám přemýšlet, jestli jí někdo z těch modrých bytostí neočaroval. Donedávna by všechny Muhary nejraději povraždila, hnusili se jí. I proti Sieře měla výhrady, přestože jsme se nakonec domluvili a dali jí druhou šanci. Ale teď tady stojí, usmívá se na modré zabijáky a tváří se jako právě vylíhlé mládě.

,,Pegasusi, ráda bych ti představila Faölina, mého přítele, a jeho družku, Areolu."

Spodní čelist cítím někde pod úrovní hlavy, ale nechávám to být, protože ostatní jsou na tom podobně. Werdorb hrdelně zavrčí a probodne svou sestru pohledem. Cítím, že mezi nimi probíhá rozhovor, ale nemám odvahu na přerušení jejich spojení. Wernera se mračí, očividně svému bratrovi nadává, a Werdorbovi po tváři přelétne úžas. Pak se malinko pousměje, ale následně sklopí hlavu, protože se Wernera zase rozeřve. Zajímalo by mě, jestli by byl schopný na ni takhle ječet, protože Werneře to očividně nedělá problém. Mají mezi sebou vážně podivný vztah. Zároveň ale vím, že by za sebe položili život.

,,Faöline, Areolo, tohle je Pegasus, můj přítel, o kterém jsme vám už vyprávěla."

Areola se na mě k mému překvapení líbezně usměje. Nemůžu jinak, než jí úsměv oplatit. Vůbec ve mně nebudí hrůzu, navíc, je skutečně nádherná. Její oči září jako safíry, uši má vytažené a plovací blány se jí mírně chvějí.

Hektor se procpe dopředu, tvář má rudou vzteky.,,Můžete mi říct, co jste to provedli? Přivedli jste do naší říše Muhary, i když víte, čeho jsou schopní?!"

Faölin se namíchne, vycení zuby a o krok couvne. Areola mu však položí jednu z horních končetin na krk a něco mu pošeptá. Jeho postoj se rázem uvolní, ale oči mu neustále žhnou. Hektorova slova ho ranila a rozčílila, kdyby mohl, pravděpodobně po něm skočí. Avšak, ani on nechce rozházet relativně klidnou atmosféru, proto jen zatne zuby a mlčí.

,,Hektore, ovládej se. Nepřišli vás zabít, ani nic takového. Při našem pobytu u nich jsme s nimi uzavřeli příměří, proto každému, kdo někomu z jejich vojska ublíží, urvu hlavu. Věř, že ani pro ně není lehké stát naproti vám, zvlášť po tom, co na ně bezdůvodně útočíte. Stáhni se, a nech nás mluvit."

Hektor zamumlá tichou omluvu, skloní velkou modrou hlavu a vrátí se na své místo vedle mě. Já se na nečekané návštěvníky usměji. Co jiného bych měl udělat? Jsem rád, že Wernera přivedla právě je.

Prohlédnu si shromáždění a neunikne mi, že se tady mí přátele ocitli skoro všichni. Je tady Wernera i Hirador, mezi nimi se spokojeně tváří Artemis. Vedle Tajgy se mračí Hvězda, na kterou nespokojeně pohlíží můj vůdce. Muselo se mezi nimi něco stát, ale to budu zjišťovat později.

Jediný, kdo ve skupině chybí, jsou Třpytka a Bleskem. Udělá se mi lehce nevolno. Jejich absence znamená, že se jim určitě něco stalo. Ostatní na ně buď nenarazili, nebo jsou někde uvěznění. Každopádně, ani jedna možnost se mi moc nezamlouvá.