Poslední jednorožec

Naděje

Po tom, co se smířím s mým krutým osudem, odtáhnu Sněženčino tělo k těm ostatním. Dlouho se na všechny dívám a říkám si, jestli jim takhle není líp. Už nemají žádné starosti. Jsou volní.

Vrátím se zpátky na louku a kouzlem odstraním všechny louže krve. Za malý okamžik je můj domov stejný jako předtím. Tedy,skoro stejný.

Nevím, co mám dělat. Chce se mi jít do lesa a zabít všechny ta vlky, ale rychle si to rozmyslím. Asi to není nejlepší nápad. Zabili by mě. Kdyby nás bylo víc, třeba bychom dokázali vyhubit celou jejich prokletou smečku, ale já jsem sám. Je to nezvyklý pocit. Samozřejmě, hodně věcí teď už dělat nemusím. Můžu spát kdy chci, jíst, jakmile dostanu hlad a můžu taky beze slova odejít a být pryč několik hodin. To všechno jsem se stádem nesměl. Ale mučí mě představa, že jsem sám a už nikdy neuvidím,jak  si hříbata hrají v trávě. K mým uším už nedolehnou kouzelné příběhy, které jsem slýchával každý večer před setměním. A už nikdy nepohlédnu do očí členům své rodiny.

Zuřivě zavrtím hlavou a rozběhnu se. Cválám po obvodu louky a snažím se ze sebe vybít vztek a smutek nad ztrátou mé rodiny. Ale nepomáhá to. Chci něco víc. Potřebuji se zbavit těchto pocitů, které mě uvnitř sžírají. Jenže jak? Nemůžu zapálit celý les, zabil bych tak spoustu nevinných zvířat. Nechce se mi ani poškodit nějakou rostlinu, protože i rostliny jsou součástí našeho každodenního života.

Zrychlím a proběhnu tunelem ven. Už vím, co udělám. Půjdu, a potrestám ty, kteří jsou zodpovědní za smrt mé rodiny. Je mi jedno, jestli při tom přijdu o život. Musím to udělat.

Uháním lesem a svým magickým viděním zkoumám všechno kolem sebe. Ale nikoho nenajdu.Jako kdyby se všichni propadli do země. Les je úplně tichý, nejeví žádné známky života. Ptáci nejsou slyšet, ryby v potocích už nejsou tak čiperné jako dřív. Jako kdyby úmrtí jednorožců zabilo i ostatní obyvatele lesa.

Nejvíc znepokojivé je, že nikdy nemůžu najít tu smečku vlků. Bylo jich hodně, o tom není pochyb. Ale takhle početná smečka se přece nemůže vypařit. Tak kde jsou?

,,Vlky už nenajdeš, Pegasusi," ozve se mi za zády ostrý hlas.

Na místě zastavím. Pomalu se otočím a stanu před Tajgou, jediným lvem v lese. Je starý a moudrý, zná historii našeho lesa a ví odpověď na každou otázku. Nikdy jsem neviděl, že by se zasmál, ale má dobré srdce. Neplýtvá slovy a to co neřekne, je často důležitější, než to co řekne. Pokud mi má někdo poradit, pak je to on.

,,Proč ne?Kde jsou?" zeptám se.

Tajga si povzdychne.,,Skutečně jsi věřil, že tady počkají, až je přijdeš zabít?" odpoví mi otázkou.

,,Ano, věřil jsem, že tu zůstanou,protože jsem myslel, že nás chtějí ovládnout," zamumlám a skloním hlavu.

,,Ne, Pegasusi, nezůstali tady. Pokračovali dál, na sever, aby vyhubili i další z tvého druhu. Nechtějí na světě jednorožce, takže vás hodlají zabít. Ale ty jsi měl štěstí. Teď už se sem žádný z nich nevrátí, ale nemysli si, že by se o tobě nemohli dozvědět. Jednorožec neprojde světem jen tak bez povšimnutí. Ptáci zpívají o jeho příchodu, tráva si pamatuje jeho dotek. A jak víš, nic z toho se neutají."

Zírám na něj, neschopný promluvit. Tolik toho dohromady neřekl za posledních deset let. A co myslel tím,Pokračovali dál, na sever, aby vyhubili i další z tvého druhu?  Na světě už přece žádní jednorožci nejsou. Nebo ano?

,,Vím, nad čím přemýšlíš. A ano, máš naprostou pravdu. Váš druh nevyhynul, přestože se to všude povídá. Jednorožci pořád žijí," ozve se Tajga. S těmito slovy zmizí a trnitém houští.

Rozběhnu se za ním, chci vědět víc. Ale nenajdu ho. Prostě zmizel.

Přemýšlím nad jeho slovy celý den, zatímco se potloukám lesem. Nemám ponětí kam jdu, nechávám nohy, aby si dělali, co se jim zlíbí.

Jednorožci pořád žijí. Tahle věta se mi v duchu opakuje pořád dokola. Je to možné? Opravdu nejsem poslední jednorožec?

Svitne mi jiskřička naděje. Jednorožci pořád žijí.