Poslední jednorožec

Klid před bouří

O tři dny později...

Pegasus
Jsme na cestě už tři dny a jeden po druhém padáme únavou. Od té doby, co Artemis bojovala s Talarou, se nenaskytly žádné komplikace. Všechno jde zatím tak hladce, až mi to nahání strach. Ale samotná cesta nás všechny pomalu, ale jistě připravuje o sílu. Skoro nemluvíme, jen šlapeme vedle sebe a sem tam si někdo z nás povzdychne. Vypadá to, že cesta vůbec neubíhá. Připadám si, jako kdybych skoro nic neušel. Je horko, ale v noci se vlády ujme zima a nám doslova omrzají rohy.

A jaště zajímavější je teď Artemis. Už nevypadá tak napjatě a nervózně, jako před několika dny. Nevím, čím to je, ale myslím, že ji vlastně vůbec neznám. Kam se poděla ta plachá a trochu stydlivá klisna, se kterou jsem se seznámil v den mého přijetí do stáda?

,,Jak daleko to ještě je?" zafuní Siréna.

,,Asi čtyři dny cesty," oznámí Fox a věnuje jí unavený pohled.

,,Měli bychm se dobít," varuje Russian a zabliká rohem. Mihne se v něm jen slabé světlo.

,,Tady není skoro žádná energie. Můžeme být rádi, že se nadechneme," zamumlám se sklopenou hlavou.

Tahle cesta je dlouhá, ale nejhorší je to prostředí okolo nás. Planiny. Nekončící plocha, na které je akorát tráva a nic víc. Ticho. Pusto. Prázdno.

Najednou Siréna spadne a zůstane ležet na zemi. Srdce jí divoce bije v hrudním koši. Popadá dech a oči se jí sami zavírají.

,,Siréno, pojď. Musíš vstát. Tady zemřeš," nabádá ji Fox, ale ona je tak slabá, že se nedokáže pohnout.

Russian si nad ní stoupne a strčí ji do boku. S ní to ani nehne.

,,Je slabá. Když bude pokračovat, zemře. Možná by bylo lepší, kdybychom tady na chvíli zůstali," promluví Russian a podívá se na Foxe. Fox přikývne.

,,Dobře, můžeme tady načerptat síly."

Svalím se do trávy a zavřu oči. Moje svaly se jako na povel uvolní. Odpočívám a vůbec nevnímám ostatní jednorožce, kteří leží vedle mě.

,,Pegasusi, počkej," zavolá Sněženka se smíchem a snaží se mě doběhnout.

Otočím hlavu, vypláznu na ní jazyk a běžím dál. Vítr mi češe hřívu. Listí tančí pod mýma nohama.

,,Pegasusi!" zakřičí Olil, která se k nám připojuje. Hrajeme si jako malé děti. Ale všichni jsme bláznivě šťastní.

Připojuje se k nám celé stádo. Běháme po louce a řehtáme jako smyslů zbavení. Nad hlavami nám zpívají ptáci. Les nás bere do své ochranné náruče.

Proplétám se mezi stromy a poslouchám dusot kopyt svých bratrů a sester.

,,Hej, dívejte," zavolá Amun.

Všichni zastavíme a vracíme se k němu. Před námi kvete naprosto úžasná květina. Vypadá jako z pohádky. Mám lesklý, modrý květ a nádherně zelené listy. Všichni jsme těmi barvami naprosto uchvácení. Vypadá to, že hra je u konce.

,,Je krásná," poznamená Hort.

,,Jo, to je," souhlasím.

Monty se nad květinu nakloní a rohem se dotkne jednoho okvětního lístku. Mezi ním a rostlinou něco probleskne.

,,Teď už nikdy neuvadne," prohlásí a usměje se.

Celé stádo je štěstím bez sebe. A to jen proto, že jsme našli květinu. A právě to je naprosto úžsné. Nepotřebujeme hledat drahokamy, ani vyhrávat nad padouchy, abychm byli šťastní. Nám stačí jen jedna malá, němá rostlina.

,,A my se taky nikdy nerozdělíme, že ne?" ptá se Olaf svým dětským hláskem. Jsou mu teprve tři roky.

,,Nikdy," slíbím a doufám, že je to pravda.

Otevřu oči. Krev mi proudí v žilách, jako kdyby mi šlo o život. Jsem zpocený jak myš. Panebože, to byl sen. Připadal jsem si jako ve skutečnosti.

Okolo mě je ticho. Všichni ostatní jsou ponoření do spánku. Všude je takový klid. Jen doufám, že to není klid před bouří.

Konečně další kapitola! Sice je krátká, ale snad se líbí.
Sabinka2003