Poslední jednorožec

Železné nervy

Tahle část měla vyjít na Štědrý den, kdy jsem vám chtěla popřát krásné Vánoce, ale neměla jsem inspiraci, takže vydávám až dnes. Snad mi to prominete.

Artemis

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že to, co řeknou dospělí, vždycky platí. Že mají pravdu, a já je musím respektovat. Ano, ve spoustě věcech se opravdu nemýlili, a já díky jejich radám a starostem vyrostla v to, co jsem. Avšak, jsou i věci, které trefili úplně vedle, a já doteď žasnu nad tím, jak strašně pošetilá jsem celý dosavadní život byla.

Všichni vždycky říkali, že jsou Muharové zlí. Zabíjí, neumí milovat, nepřátelí se. Když je potkáte, umučí vás k smrti. Samozřejmě, já sama si okusila jaké to je, potkat Muhara toužícího po krvi, ale to není nic ve srovnání s tím, co zažívám teď.

Pohostinnost Muharů je kapku děsivá. Do té veliké oválné místnosti, kudy jsme procházeli ven, nanosili podnosy s jídlem, sudy vody a měkké kožešiny, kam se více jak polovina z nich rozvalila. Wernera s Hiradorem mají otevřené dveře a okna, aby měli kam složit ocasy, a všichni se smějí, povídají si a jedí.

Wernera mezi Muhary platí za vzácnou návštěvu, a od návratu sem je v jednom kole. Není nikdo, kdo by s ní nechtěl soukromě mluvit. Všichni se jí vyptávají na schopnosti, rozebírají její stavbu těla a minulost. Wernera všem ochotně odpovídá, a snaží se při tom nikoho nerozmáčknout, protože ti modří tvorové jsou vážně všude. Hemží se tady jako mravenci a šeptají a šumí jako včely. Jde mi z nich hlava kolem, ale stejně jako Hirador držím nacvičený úsměv a ležím na své kožešině.

,,Jsou zajímaví," podotkne Hirador a odfrkne si.

Sleduji jeho pohled, očima bloudím po místnosti.,,To ano. Jsou jiní, ale ne zlí."

Hirador se usměje.,,A já si tak dlouho myslel, že nás hned povraždí. Ta proměna je neuvěřitelná, co?"

Přikývnu.,,Zdá se, že si nás oblíbili. To nám hezky nahrává. Když získáme spojence, kteří budou ochotní bojovat s draky, máme prakticky vyhráno. Už musíme jen najít cestu domů."

,,Domů? A kde je ten tvůj domov?"

Povzdechnu si.,,Byl na Foxově louce, ale do jeho stáda už dávno nepatřím. Do stáda mě přijal Monty, ale v lese, kde žije, jsme ještě nebyla. Popravdě, už ani nevím, jak takový domov vypadá."

,,Protahuje se to," shrne má slova Hirador.,,Jsme ve válce už příliš dlouho."

,,Tohle je válka? Nepřipadá mi."

Hirador natáhne hlavu, aby ulevil svému krku.,,Válka brzy začne, Artemis. Záleží jen na tom, kam se postavíme. Budeme bojovat pro Pegasuse a Werneru, nebo je zajmeme a vydáme Terdosovi, abychom sami měli klid? Ne, neodpovídej mi, protože vím, co řekneš. Cítím to stejně. Samozřejmě, ani jeden z nás se nepostaví na Eldestovu stranu. Avšak, co když je mezi námi někdo, kdo ano? Co když se k nám Muharové nepřidají, a nakonec zemřeme kvůli nim? Jsme v nebezpečí, Artemis. A musíme se stmelit, abychom měli šanci na přežití."

Zamračím se. Jeho slova jsou pravdivá a ošklivá, nechci je poslouchat. Bohužel, Hirador není vtipálek, on nikdy nežertuje. Musíme jednat dřív, než to udělají ti druzí.

,,Takže, jaký je plán?" Doufám, že neslyší nervozitu a strach proudící mým rozklepaným hlasem. Jsem moc hrdá na to, abych přiznala, že se bojím. Avšak, strach je poslední dobou to jediné, co cítím.

Hirador se rozhlédne po místnosti a zkontroluje, zda nás někdo poslouchá. Není dobré řešit naše problémy zrovna teď a tady, ale jinou možnost nemáme. Muharové jsou všude. Neodejdeme, aniž by o nás věděli.