Poslední jednorožec

Bez kostí

Wernera

Moje kouzlo začíná působit. A vlkodlaci už si toho všimli. Nervózně se ošívají a koukají jeden na druhého. Nevědí, co je čeká.

Ostatní draci mají tlamy nepřirozeně roztažené v ďábelských úsměvech. Několik z nich posměšně vyštěkne. Zazubím se. Pro vlkodlaky to nebude moc příjemné.

Udržuji se ve vzduchu, abych měla přehled. Největší sílu mám sice ve vodě, ale ani tady nejsem zbytečná. Kdyby vlkodlaků nebylo tolik, stačilo by pár kouzel, a všichni by zemřeli. Jenže je jich spousta a naše kouzla takhle početnou skupinu nepokryjí.

Už je to tady. První vlkodlak padá k zemi. Nezemřel, ale jeho tělo je pružné a ohybatelné jako stéblo trávy.

To je podstata celého kouzla. Bere kosti. Když kouzlo zasáhne bytost, jejíž tělo je tvořeno z kostí, začne ty kosti ničit. Nakonec už v těle živočicha nezůstane ani chrupavka.

Tohle kouzlo mě naučil můj bratr, který před několika lety zemřel. On ho uměl zase od svého učitele. Toho draka jsem nikdy nepoznala, ale vím, že jeho moc neznala hranice.

Těší mě pohled na umírající vlkodlaky. Ublížili drakům, jednorožcům, ale taky dalším bytostem, které s nimi dříve žily v pokoji a souladu. A já jim to neodpustím. Nikdy. Porušili dohodu. My jsme se jí jako blbci drželi, svůj vztek, který jsme na ně občas měli, jsme krotili, abychom nikomu neublížili a při tom neporušili dohodu, a jim je to úplně jedno. Mají obrovskou říši, protože je jich hodně. Všichni s nimi jednají slušně. Nikdo by jim nikdy nic neprovedl. A oni stejně chtějí víc. Myslí si, že je spravedlivé, aby na světě vládli jen oni. Kdyby si s námi normálně promluvili, možná by Eldest a Fox něco vymysleli. Vlkodlaci by třeba dostali větší území. Ale takhle to vlkodlaci prostě udělat nemohou. Oni nám hned vyhlásí válku. Někdy mi přijde, že v té hlavě nic nemají. Slovo mozek jim asi nic neříká. Znají jen válku, krev a bolest. Nic víc.

Myslím, že je na čase jim ukázat, že my nejsme tak hloupí, jako oni.

Kouzlo zasáhlo už víc jak polovinu vlkodlaků u jezera. Hned se nám bojuje lépe. Je snadné přijit k vlkodlakovi, jehož tělo je už jen z kůže a vnitřností, a zabít ho. Je to kruté, ale potřebné. Pokud chceme vyhrát, musíme být tvrdí. Jinak to nejde.

Zaliju vařící vodou deset bestií najednou. Vykřiknou bolestí, ale jejich řev pomalu ustává. Za několik vteřin jsou mrtví.

A já jdu zabíjet dál.

Pegasus

Po opuštění ošetřovny se vrátíme na svá místa. Situace u jezera mě mírně překvapí. Skoro všichni vlkodlaci leží na zemi. Jejich těla jsou podivně zkroucená a prázdná.

Jeden z vlkodlaků se na mě hned vrhne. Skočí na mě a zahákne se mi drápy za krk. Pohodím hlavou, ale nesetřásnu ho. Zařehtám. Vlkodlak mi vlaje na krku, ale nechce se pustit.

Padnu na zem, a začne se obracet ze strany na stranu. Při jednom otočení vlkodlaka zalehnu. Položím se na něj celou vahou. Dusím ho. Lape po dechu a snaží se mě setřást, ale jsem moc těžký. Přimáčknu se na něj ještě víc a udusím ho.

Vstanu, oklepu ze sebe trávu a rozhlédnu se. Můj pohled utkví na nebi. Wernera se prohání mezi mraky a třpytí se jako drahokam. Usmívá se a chrlí vařící vodu. Zvedne hlavu a zařve. Ten zvuk mi rozdrkotá zuby. Draci jsou úžasní. Až teď si uvědomuji, co jsou vlastně zač.

Wernero! vyšlu k ní myšlenku.

Pegasusi! vykřikne a začne mě hledat očima. Když mě najde, zasměje se a střemhlav sletí k zemi. Tenhle kousek jí zřejmě nikdy neomrzí.