Poslední jednorožec

Dračice, která chrlí vodu

Pegasus
Všichni usnuli, jen já zůstávám pořád vzhůru. Nemůžu usnout, přestože se o to už delší dobu pokouším.

Přemýšlím nad vlkodlaky, nad porušenou dohodou a taky vzpomínám na svoje bývalé stádo. Byli by na mě hrdí? Nebyli by naštvaní, protože jsem se přidal k jinému stádu?

Russian na mě dlouho před usnutím hleděl. Všiml jsem si toho, ale nechal jsem to být. Nevím, proč si mě tak prohlížel. Ani nevím, jestli bych se ho na to měl ptát.

Dlouho stojím a dívám se do prázdna.

Nakonec se pohnu. Jdu k východu louky, kterou obýváme a vydávám se ven, mezi draky. A ostatní ze stáda vůbec nezaznamenají, že jsem pryč.

Procházím se po úžasných zahradách Eldestova paláce. Všude jsou draci. Bojím se, že mě některý z nich zašlápne. Jsem asi stejně velký, jako dráp na noze některých jedinců.

Najdou se tady i draci, kteří jsou menší. Ale je jich málo a většinou jsou zalezlí, někde ve stínu, kde na ně moc nevidím.

Jdu dál a prohlížím si dračí obydlí. Vypada to, že všichni bydlí na hradě. Jenom pár rodin si našlo domov jinde. Nechci vědět, jak velká jsou jejich obydlí.

Nakonec narazím a jezero, kde skoro nikdo není. Na druhém břehu jsou dvé zelená mláďata, ale ta mi nevěnují pozornost. Jsem tu tedy sám. Konečně. Už se mi po tom stýskalo. Nevadí mi být v přítomnosti ostatních, ale samota je mi snad ještě milejší. Nikdy jsem neměl moc rád davy. Byl jsem spíš pro malé skupiny. Moje stádo bylo samozřejmě vyjímkou. Tam jsem byl rád úplně se všemi.

Stoupnu si až ke kraji jezera a sleduji, jak se vlní hladina. Jsou to jen malinkaté vlnky, které do sebe díky větru narážejí.

Ale najednou se voda začne bouřit. Už tu nejsou vlnky, ale rovnou celé vlny, které se mezi sebou zabíjejí. Ustoupím a s očima navrchu hlavy čekám, co se bude dít.

Z jezera vyskočí modrá dračice a roztáhne křídla. Zařve do vzduchu, až se mi rozklepou zuby, otočí se a střemhlav padá zase do vody. Těsně nad jezerem to však vybere a vrátí se do vzduchu. Úžasem mi spadne čelist. Páni, to je drak!

Dračice ještě chvíli plachtí na obloze, ale potom přistane na zemi. Už je dokonale suchá, její pobyt ve vzduchu jí zbavil všech kapek.

Rozhlédne se a vykulí oči, když mě uvidí.

,,Ahoj," usměji se.

,,Ahoj," pozdraví mě nakonec po chvíli váhání.

,,Jsem Pegasus. Jak se..."

,,Wernera," skočí mi do řeči.

,,Ty žiješ ve vodě?"

,,Jo."

,,Ale draci jsou většinou plní ohně, nemůžou..."

,,Já ne. Nejsem z ohně. Jsem z vody. Jsem jediný zástupce svého druhu. Nikoho jiného, jako jsem já, na světě nenajdeš," přeruší mě zase.

Mají všichni draci ve zvyku pořád někomu skákat do řeči?

,,Ví o tom Eldest?"

,,Samozřejmě. Vědí o mě všichni. Díky nim mám tohle jezero."

Páni. Vodní drak. V životě jsem o nich neslyšel.

,,Jaké to je být pod vodou?" chci vědět.

,,To se nedá popsat. Je to něco naprosto šíleného. Jsem ve vodě, můžu dýchat...musel bys to zažít," usměje se. To je poprvé, co se usmála.

Někdo se mi tlačí do hlavy. Poznávám ten dotek, je ro Artemis. Uvolním jí cestu.

,,Pegasusi, kde sakra jsi?"

,,Klid, jsem u jezera. Za chvíli jsem zpátky."

,,Dobře, ale pospěs si. Fox chce, abychom byli v noci pohromadě."

Artemis přeruší naše spojení a já se otočím na Werneru.

,,Promiň, už mě hledají," omluvím se.

Wernera přikývne.,,To je v pořádku. Můžeš se stavit zítra, když budeš chtít. Stačí zavolat, a já přijdu."

,,Díky."

Wernera na mě mrkne a než se stačím vzpamatovat, zmizí pod hladinou jezera.