Královna, zlodějka, zrádkyně, sestra

12 3 1
                                    

Werdorb

„Werdorbe, stůj!"

Slyším ten hlas, ale nevnímám, co říká. Cítím jeho vibrace, jeho barvu, vnímám ten tón, rozeznávám, jak hlasitě na mě volá – ale nezastavím. Ne teď. Ne po tom, co jsem se dozvěděl. Už nikdy. Nikdy. Nikdy.

„Stůj, sakra!"

Miluji tě, sestřičko, tak strašně moc. Ale tenhle hněv, tohle zklamání, tuhle bolest, tohle všechno nezmírníš dokonce ani ty. Z toho mě nikdo nevyléčí. Nikdo na světě. Jsem odsouzený k doživotnímu boji odehrávajícímu se jen v mé hlavě, v místech, kam dokonce ani tvoje mysl nedosáhne.

Werdorbe!

Hlava mi třeští z jejího volání, hrudník se svírá pod tíhou vší té bolesti, která na mě dopadala od chvíle, kdy jsem se na tohle prokleté místo vrátil. Kéž bych to nikdy neudělal. Kéž bych nikdy nezatoužil zachovat se čestně. Správně. Jak se sluší a patří. Tak, jak by se měl chovat král.

Vylétnu z brány jako blesk, voda kolem mě víří, mořští predátoři při pohledu na mé zjizvené, rozzuřené tělo stahují ploutve a klidí se do ústraní. Kdyby tak věděli, že uhýbají větší trosce, než jsou oni sami. Kdyby tak věděli, že v tomhle světě už pro mě není místo. Že mají mnohem vyšší postavení než já, nebo dokonce než Wernera. Kdyby věděli, že se přímo před jejich očima odehrává další kus historie – vyhoštěný král, zostuzený a potupený, na útěku ze své vlastní, dříve tolik milované, země.

Dožene mě míle za palácem, zadýchaná, udivená, rozzlobená, ale stejně tak krásná. Jak jsem se tam mohl vrátit po jejím boku? Jak jsem si mohl myslet, že mám na něco takového právo?

Zastoupí mi cestu a já zastavím jen proto, abych jí neublížil. Dívá se na mě, nechápavě, nevlídně, ale já jí pohled neoplácím. Nedokážu to.

„Ty jsi zešílel? Viděl jsi někdy, že by se někdo v paláci takhle choval? A co hůř, aby tohle udělal král?!" osočí se na mě a mě její slova probodnou jako to nejpichlavější ostří. Zároveň ale cítím, jak se ve mně hromadí další vztek. Vztek tak silný, že se dokonce ani moje roky trénované emoce nedokáží udržet na uzdě. Chtějí ven. Všechno to chce ven.

„Pokud vím, Wernero, králem už dávno nejsem. Moře si zvolilo královnu." Ta slova ze mě padají naprosto sama a mým uším znějí téměř cize. Nepoznávám svůj hlas, ale líbí se mi, jak snadno mě najednou ovládá, jak lehce se mi dýchá i mluví. Zvláštní, co všechno se mnou dokáže udělat jedna neuhlídaná emoce.

„Mohl sis s ní promluvit! Zeptat se, proč to udělala. Proč nepočkala, když věděla, že žiješ!"

Probodnu jí očima, tak ošklivě, že se za ten čin ihned zastydím, protože tohle si nezaslouží. Ona ne. Ale já si zase nezasloužím vysvětlení. Druhou šanci. Odpuštění.

A stejně tak si královna, ta zrádkyně, ta zlodějka, nezaslouží být víc nazývána mou sestrou. Nezaslouží si moře, které jí bylo uděleno, nezaslouží si poddané ani pravomoce, které jí společně s trůnem náleží. Nezaslouží si jediné vlídné slovo za to, jak se zachovala. Ke mně. K Werneře. K drakům.

„Promluvit si? Promluvit, Wernero? Čekala jsi snad, že se omluví za to, co udělala? Myslela sis, že budeme žít šťastně až do smrti? Takhle to v životě nefunguje, Wernero. To přece víš."

„Takže to vzdáš? Odejdeš a přenecháš jí trůn? Nadobro?"

„Tady už nemám co dělat, Wernero. Chci se vrátit domů."

Poslední jednorožecKde žijí příběhy. Začni objevovat