2020 ✔️

Část 50.

Do Států jsem doletěl posledním letadlem, které odlétalo z letiště Frankfurt. Poté byly již všechny lety zrušeny, takže jsem měl obrovské štěstí, že jsem se vůbec dostal domů. Byla středa 22. dubna a já měl  týden čas, než budu muset vstoupit do jámy lvové. A taky týden na to, abych přemýšlel, co dál se svým životem, abych se utápěl v depresi a abych se pokoušel zapomenout na svou lásku k Levimu. Jen přijít na to, jak se od něj citově odpoutat a bude všechno v pořádku, život půjde dál a bude stejný, jako před necelým půlrokem. Byl jsem spokojený, měl jsem dobře placenou práci, která mě bavila a platonickou lásku, kterou jsem dokázal v klidu ukočírovat. Můžu dnes této lásce říkat platonická? To zcela jistě ne! Platonická láska je podle mě taková ta láska s růžovými brýlemi, která je naprosto nedosažitelná a člověk se vlastně ani nijak netrápí. Ale moje láska k Levimu? Na tom už nic růžového není a ač je opět nedosažitelná, možná jsem kdysi doufal, že jí dosáhnu a přesvědčím Leviho, že bychom spolu mohli být šťastní!

Ach, jak moc jsem byl naivní, když jsem doufal. A taky pěkný idiot, který se spere jako doga a neuváženě ze sebe vysype všechny své frustrace přímo svému crush do očí. Zraní ho natolik, že mě už nikdy nechce vidět.

Teď sedím ve svém prázdném bytě a zbyly mi jen oči pro pláč a bohužel toho využívají. Tolik slz, kolik jsem prolil poslední hodiny, tolik jsem nevyplakal snad ani v dětství. A nepomáhá to. Proč vždycky všichni říkají - však se vyplač, to pomůže – nepomůže, je to snad ještě horší. Srdce už mi protestuje, protože je neustále stažené úpornými vzlyky a v hlavě se mi neustále rojí pouze vzpomínky na naše prožité chvíle. Paradoxně jsou pro mě horší ty chvíle, které byly pěkné. Mozek mi ukazuje, o co jsem přišel a už nikdy mít nebudu. Žaludek mám stažený, nemůžu jíst a nemůžu ani nic dělat.

Při jedné ze světlých chvilek jsem si říkal, že bych mohl vymalovat, když mám týden volno. S chvilkovým nadšení jsem si nakoupil barvy a k práci jsem si pustil jako kulisu televizi. Chyba! Stále jen zprávy o coronaviru a také o nadějném léku, který vymyslel americký virolog Levi Ackerman se svým týmem. A byl jsem zase v prdeli! Uviděl jsem jeho fotku v televizi a zase jsem seděl a bulil do polštáře. V sobotu jsem se trochu vzpamatoval a konečně se i najedl. Věděl jsem, že musím žít dál a už se mi opravdu dělaly mžitky před očima nedostatkem energie. V pondělí jsem se vydal do jámy lvové podepsat smlouvu. Stále jsem ještě nevěděl, jestli je to dobrý nápad, ale předvídal jsem, že teď zcela jistě nemám energii na to, hledat práci novou. Jistě jsem ale věděl, že se nesmím potkat s Levim, alespoň ne v nejbližší době. Nesmí mě vidět plakat, a to by nejspíš stalo.

S bušícím srdcem jsem vcházel do pompézní skleněné budovy firmy ACHME a na recepci mě překvapila Petra, která tam něco rozčileně řešila s recepční. Jakmile mě však uviděla, rozzářila se jí očka, vyběhla zpoza pultíku a skočila mi do náručí tak rychle, jak jen jí upnutý kostýmek dovolil.

„Ahoj Erene! Tak ráda tě vidím! Kde máš šéfa?" zvědavě se na mě zadívala.

„On tu ještě není?" vždycky přece chodívá mnohem dříve než všichni ostatní.

„Ne, ten tady nebyl snad už tři měsíce, pověřil mě a Marca vedením, pak se dlouho neozval a teprve teď nedávno nám začaly chodit maily s instrukcemi. Měla jsem za to, že přijedete z Německa spolu. Byli jste tam spolu, ne?" udiveně se na mě podívala.

„No ano, to byli, ale on odletěl dřív, myslel jsem, že už bude v práci..." hlesl jsem potichu. Když není tady tak kde je? A s kým?

Dívala se na mou překvapenou a utrápenou tvář a rychle jí došlo, že tady něco nehraje.

„Co se děje? Ty už s ním nespolupracuješ?"

„Ne, vracím se na své původní místo, dnes jdu jen na personální, podepsat novou smlouvu."

Chvíli ještě do mě hučela a tahala rozumy, ale když ze mě nic kloudného nedostala, omluvila se, že má ještě nějakou práci a já ve své staré kanceláři osaměl.

Ještě jednou jsem si pročetl smlouvu i když vím, že žádný podraz mě v ní nečekal a podepsal jsem ji. Dodatek o platovém výměru jsem si ani nevytiskl. Nemíním ho totiž podepsat. Není správné abych bral pětinásobek platu za stejnou práci, kterou vykonávají i jiní, ovšem s mnohem menším platem. Proto po mně chtěl, abych ji nikomu neukazoval a zatajil ji. To je jasné, nedělalo by to dobrotu, hlavně vůči ostatním. Jak by se na mě všichni dívali? Tohle nemám zapotřebí, a hlavně si nemyslím, že je to správné.

Budu spokojený i s původním platem.

V tom se bez zaklepání rozrazily dveře a stál v nich rozcuchaný Mike.

„Kde je Rivaille?"

„Co tu děláš? On není s tebou?"

„Na tohle jsem se tě chtěl zeptat taky! Kde je?"

„Já nevím! Myslel jsem, že je někde s tebou!"

„No tak jak vidíš, není! Jak jsi ho mohl spustit z očí! Sám víš, jaká je teď situace a ty ho necháš někde odjet a nevíš, kde je?" skoro na mě řval.

„A co jsem měl dělat? Sbalil se a odletěl z Frankfurtu. Myslel jsem, že je s tebou, nenapadlo by mě, že se někde zašije sám!"

„Co když chytne tu posranou nemoc – do prdele – dobře víš, jak na tom je s imunitou! Včera jsem mu volal, nebral mi to, ale já měl prostě dojem, že ho dokážeš uhlídat! Že je s tebou! Musíme ho najít! Jdu volat a ty si zatím vyřiď co potřebuješ, já se za tebou pak stavím. A ještě mi prosím tě řekni, co se stalo?"

„Pohádali jsme se! On se urazil a odešel. Netušil jsem, že bude tak nezodpovědný a neozve se ti po příletu!"

„Ty jsi mu něco řekl, že? Ty jsi idiot Erene! I kdyby tě posílal na hlavu se stavět, neryj do něj, myslel jsem, že tohle víš! Jsem zvědavý, kde ho teď budeme nahánět!"

„Dobře, uznávám udělal jsem chybu, najdeme ho, neboj!"

„Jednou tě zastřelím!"

„Jsi horší než jeho matka!"

„A ty jsi zase strašný provokatér! Stavím se za půl hodiny, zatím čau!" rozloučil se mezi dveřmi a byl pryč.