2020 ✔️

Část 8.

Nasměroval mě do pokoje s tím, ať se zabydlím, přečtu pořádně smlouvu a později, po večeři, že mi ukáže dům.

Večeře byla luxusní, nechápal jsem dost dobře, kde se vzala, ale možná v jiné časti tohoto hradu je kuchyně a sluhové a co já vím...

V rychlosti mě provedl po křídle domu, obývané jím a teď i mnou. Skvostné! Úžasná zimní zahrada, obrovské pokoje s neuvěřitelným vyžitím. Kulečník, knihovna, posilovna. Nechyběla vířivka, v suterénu velký bazén se saunou. Pak procházel dlouhou chodbou, v níž se nacházely i naše pokoje. Omluvil se mi, že naše koupelna bude společná, protože je na patře jen tato jedna, ale ve spodním prý najdu další, kdyby mi to vadilo. Dalších pár pokojů popsal jako pokoje pro hosty.

„A tohle je moje pracovna a laboratoř. To jsou jediné dvě místnosti, kde bych tě poprosil, abys nechodil, jinak je ti k dispozici cokoliv."

„Děkuji a k vám do ložnice taky mohu?" pousmál jsem se provokativně a hned mi hlavou proletěly nemravné myšlenky, co všechno by se tam mohlo dít, pokud bychom se tam nacházeli oba dva. On se však na mě podíval útrpným a velmi chladným pohledem.

„Nechápu, co bys tam chtěl dělat, není tam nic zajímavého..." zavrčel.

‚Kdybys jen věděl, že to nejzajímavější v tomhle domě se po nocích zdržuje právě v tomto pokoji...' pomyslel jsem si.

I přesto, že je to chodící arogantní kra polárního ledu, stejně mě pořád něčím fascinuje, provokuje, svádí...

Nemohu si pomoct... Teď jde přede mnou, něco mi vykládá a já stejně hledím na jeho dokonalý zadek...

Dost! Tohle musí skončit, musím si už přiznat, že tenhle chlap není pro mě, i kdyby byl homosexuál, tak jestli někdo dokáže rozehřát tuhle chodící kru, já to zcela jistě nebudu. Jsem tu jen proto, že potřebuje ochranku a já jsem byl zrovna vhodný kandidát. Nikdy mi neprojevil ani kousek účasti, nepodíval se na mě jinak než neutrálně anebo s pohrdáním.

„Dobře, tak jsme si to vyjasnili a teď pojďme do haly a probereme tu smlouvu, máš ji už podepsanou?"

„Ano."

„Prima a máš k ní nějaké otázky?"

„Ani ne," samozřejmě, že mám. Mám milion otázek, ale je mi jasné, že mi je stejně nezodpoví, takže proč se snažit. Ono to stejně všechno dřív nebo později vyleze na povrch.

„Ale já bych k tomu ještě něco měl! Něco, co jsem záměrně do smlouvy nenapsal. Pojď se mnou. Ukážu ti ještě jednu místnost."

Bál jsem se, kde mě zavleče, snad do nějaké mučírny na způsob 50 odstínů, ale vešli jsme do běžné, ale skvěle vybavené kuchyně, která ale působila, že se v ní nic moc neděje.

Tady bude tvé království, když bude mít Anna, moje kuchařka, volno. Dělal jsi v kuchyni, takže nejspíš něco zvládneš uvařit. Bude opravdu jen zřídka, ale já spálím i čaj, takže jsem zařadil i tuto povinnost do smlouvy. Ty ji samozřejmě můžeš využít i kdykoliv jindy," vykládal mi, zatímco vařil vodu na čaj, „čaj nebo kafe?"

„Čaj, děkuji," hlesl jsem a koukal na všechno okolo. Tady bude radost vařit. Nikdy mě vaření moc nebavilo, jen jsem sem tam něco upekl a spíš jsem se stravoval venku, ale od doby, kdy jsem nastoupil do Gourmet restaurant a měl jsem možnost koukat chefům pod ruce, se na kuchtění dívám úplně jinýma očima.

Vzal jsem připravený čaj a modlil se, ať někde nezakopnu a šel za ním do haly.

On si sedl naproti mně a začal vykládat.

„Asi budeš chtít znát všechny tvé povinnosti," opřel se do křesla a zkoumavě se na mě zadíval, „více méně je vše napsáno ve smlouvě, kterou jsi doufám četl."

Přikývl jsem a sevřel pevně desky se smlouvou. Byl jsem neskutečně nervózní a pod jeho zkoumavým pohledem jsem si připadal jako malé dítě, které je na koberečku v ředitelně.

„Takže to, co tam není - potřebuji, aby ses na každé akci, každém rautu nebo schůzi postaral o můj jídelníček. Jsem alergický na čokoládu, ořechy, rajčata, jahody, korýše, mléko, med, pšenici, tropické ovoce a milion dalších věcí, ale tyhle jsou pro mě nejakutnější. Skoro nikdo o tom neví, protože jsem paranoidní a neustále mám strach, že by se mě někdo tímto pokoušel zbavit," přiznal se mi. „Jestli to někomu, kromě kuchařů vyzvoníš, utrhnu ti hlavu, rozumíš?"

„Ano pane," už jsem držel papír s dlouhým seznamem, na co všechno je můj šéf alergický. Seznam byl tak dlouhý, že jsem měl dojem, že snad nemůže jíst vůbec nic, „a proč věříte mě, jakou máte jistotu, že to neudělám já?"

„Nemám ti snad věřit? Máš nějaké špatné úmysly? Měl jsem pocit, že mě jako šéfa, i přes tvé občasné infantilní výpadky, celkem bereš! Kdyby ne, byl by už v novinách obsáhlý článek o mé výměně názorů s mým německým konkurentem Smithem, nemám pravdu? Ale ty mlčíš, i když vím, že tě novináři zastavili."

Viděl jsem, jak zaťal pěsti, ale na tváři se neobjevila žádná změna. A zajímalo by mě, jak tohle sakra ví! Sleduje mě, nebo co? Ale ne, jsem paranoidní. Novináři mě zastavili před firmou, klidně to mohl vidět on, anebo někdo z ochranky a říct mu to. Úplně jsem na to zapomněl, poslal jsem je do háje s tím, že jsem malý pán a žádné pikantnosti nevím a oni se hned zaměřili na manažera prodeje, o kterém měli pocit, že bude sdílnější. Nebyl, a ještě jeden s pisálků dostal pěkně do zubů. Pousmál jsem se nad tou vzpomínkou.

„Myslím, že mi můžete věřit..."

„Já vím, na druhé straně je seznam léků a vitamínů. I tohle bude tvá povinnost. Nyní v podstatě ta hlavní. Někdy se zapomenu, anebo se projeví alergická reakce, je i možnost anafylaktického šoku. Byl bych rád, kdyby sis o tom něco přečetl, abys věděl, jak reagovat. U mě musíš být připravený na cokoliv..." řekl a do hlasu mu prosakoval smutek.

„Ale já nejsem lékař. Nic o tom nevím!"

„Všechno se to naučíš, když budeme na firmě, tohle bude tvá náplň práce..."

„Ale to snad ani není možné, tolik alergií prostě normální člověk ani nemůže mít!" pořád jsem tomu odmítal uvěřit.

V téhle chvíli vypadal tak bezbranný a já jsem měl neodolatelnou chuť jej obejmout.

„Je to složitější, někdy ti to řeknu, ale teď není vhodná chvíle. Kromě toho je pozdě a já jsem unavený. Půjdu spát. Zítra chci mít o čtvrt na sedm připravenou kávu. O snídani se starat nemusíš. Do svého pokoje doufám trefíš, dobrou noc!"