2020 ✔️

Část 15.

Nacpané břicho mě uklidnilo a já začal tupě zírat z okna do krásného dne. Malebná podhorská vesnička se topila ve slunci a já fascinovaně zíral na velikány hor zakryté třpytivou sněhovou čepicí.

Někde tam nahoře úpí ta nesnesitelná bestie, která se neumí chovat. Jak já ho nenávidím. Tolik se snažím, abych mu snesl modré z nebe, skáču kolem něj a on?

Ničeho si neváží! Prosté ‚děkuji a prosím' ho doma nejspíš neučili a pokud ano, tak si je dávno vyškrtnul ze slovníku.

Vlastně bych to od něj ani nežádal, jen by se ke mně mohl chovat aspoň natolik slušně, aby na mě nelítaly talíře s jídlem a jiné věci, které má zrovna po ruce. To by byl v záchvatu vzteku po mně schopen hodit i nůž, například?

Ale ne, to asi ne, takový psychopat určitě není. A udělal to stejně ze zoufalství. Dovedu si velmi vzdáleně představit, jak bolí skopané koule. Možná jsem mu ty prášky měl donést, přece po pár prášcích nevznikne závislost a jak by ho to přestalo bolet, už by je nejedl. Morfin v prášcích přece není tak moc návykový, snad.

Udělal jsem chybu, a ještě jsem se nedokázal ovládnout a zdrhnul jsem jako malý kluk. Měl jsem se nad toto povznést a dokázat mu, že mě jeho manýry nedokáží zlomit a zůstat klidný a vyrovnaný. Vždycky jsem takový býval, ale v jeho blízkosti se tato má kladná vlastnost vytrácí a jsem na nervy z každé věty, kterou vysloví. Z každého činu, který udělá. Měl bych se pořádně uklidnit a vrátit se. Až teď si uvědomuji, že jsem ho tam nechal ležet bezmocného a v bolestech, které mu nedávají moc šance se o sebe postarat. A já se seberu a při první bouřce zmizím. Jsem zbabělec a sobec. Jenže on je taky sobec. Neměl bych však být jako on. Musím mu ukázat, že jsem lepší, empatický a pomůžu i v takovém případě, že po mně bude házet věci.

Kromě toho mám jeho auto, jediný prostředek, kterým se odtamtud může dostat, kdyby se něco dělo.

A mobil?

Panebože, jediný náš mobil mám já v batohu!

Rychle jsem zaplatil, sedl do auta a opět nepovolenou rychlostí jel zpět do hor.

Naštěstí jsem moc nebloudil, k chatě vedla jen jedna cesta a těch pár odboček jsem si naštěstí pamatoval.

Už z dálky jsem viděl, že je něco špatně. No jasně, to bych nebyl ani já, kdyby se mé špatné rozhodnutí nesetkalo s nějakým důsledkem. Jestli je tohle karma, musel jsem být strašně špatný člověk v minulém životě, protože v tomto si toho nejsem vědom. Vždycky jsem se snažil všem vyhovět a pomoct, tak nevím, za co jsem teď trestaný!

Konec sebelítosti - teď honem dovnitř, zjistit co se děje. Všechno je to až zlověstně klidné a tiché, jen ten divný kouř z komínu se mi nelíbil.

Rozrazil jsem dveře a místnost plná dýmu a jeho neutuchající kašel, mě přesvědčily, že je v průšvihu.

Dveře jsem nechal otevřené dokořán a rychle běžel k oknům, která jsem taky všechna otevřel a pak jsem v dýmu hledal dusícího se Leviho. I já jsem měl dojem, že mě ze vzduchu uvnitř prasknou plíce, o něj jsem v tuto chvíli měl strašný strach. V rychlosti jsem hrábl po bedně, kde byly schovány léky a nezbytnosti a nahmátl malou kyslíkovou bombu s maskou na obličej, kterou jsem mu ihned nasadil. Po chvíli se přestal dusit a jen rychle oddechoval. Seděl u pohovky, a tak jsem mu pomohl, aby se v klidu mohl lehnout. Možná jsem ho spíš měl vytáhnout ven, ale je těžký a venku je zima. Byl jako hadrová panenka, neměl sílu se ani vzepřít. Zavřené oči a úplně bezvládné tělo mě vyděsilo, ale zběsile bijící srdce, které jsem cítil, když jsem jej držel a rychle zdvihající se hrudník mě ujistil, že žije a rychle doplňuje kyslík, který mu dlouho chyběl.

Mně bilo srdce stejně rychle a byl jsem vyděšený k smrti. Kdybych nepřijel, asi by se tady udusil. Pomalu mě začaly docházet důsledky mého neuvědomělého útěku. Jak jsem ho jen mohl nechat samotného? Jsem vážně idiot!

Znovu jsem se podíval na jeho tělo a viděl jsem, jak je bezmocný. Sakra, měl jsem si uvědomit, že je nemocný! Pořád jsem to bral na lehkou váhu a nějak to podceňoval. Nikdy na něm nebylo nic vidět, vždy působil jako naprosto zdravý člověk. Neustále jsem v duchu kroutil hlavou, že je to princezna a rozmazleně lpí na takových kravinách jako je čistička vzduchu, že ze sebe dělá jen chudáka, aby byl zajímavý, nebo ho ostatní litovali, teď ale vidím, že všechna tahle opatření, která dělá, mají nějaký důvod.

Jsem idiot! Jak jen jsem si mohl takové kraviny myslet? On nikdy nic nedělá bezúčelně a už vůbec nikdy nestál o nějaký soucit, to mi mohlo dojít už dřív.

Jenže jsem byl zaslepený jakýmsi druhem nenávisti k němu, k jeho povaze, kterou jsem se chtěl bránit proti svým citům, které mě stále neopouštějí. Nenávidím ho a přesto miluju. Srdce se mi svírá, když ho vidím ležet bezmocného, stále rychle dýchajícího, a nemohu dělat nic jiného, než ho hladit po vlasech a potichu se omlouvat za dětinskost, které jsem se dopustil, a která ho málem stála život.

Hebké pramínky ebenových vlasů se mi proplétaly okolo prstů a ten pocit byl úžasný. Konečně jsem mohl konečky svých prstů ochutnat hebkost jeho pokožky a vískat se mu ve vlasech, jak jsem o tom snil v bezpočtech mých mokrých snů. Jediný, ale dost podstatný rozdíl byl v tom, že ve snech se na mě smál a tohle vískání těla mi oplácel a touhou a láskou...

Jenže teď...

Ošil se a pomalu otevřel oči, které působily, jako by prožil stoletou válku, a ještě prošel morem. Smutné, unavené, bez života a jiskry, kterou v nich vždycky míval.

„Vodu, prosím!" zašeptal pod maskou.

Vystřelil jsem a pelášil pro ni.

Napil se a znovu usínal. Zakryl jsem jej tedy a šel zkontrolovat spoušť, která v místnosti panovala. Nechápal jsem, co se stalo? Co mohl udělat špatně? Koberec před krbem byl skoro spálený, stejně jako podlaha okolo, všude byl popel a kusy zuhelnatělých neprohořelých polínek. Oheň byl uhašený, všude byla voda, Levi to nejspíš ještě stihl uhasit, než se zhroutil nedostatkem čistého vzduchu. V tom mě zaujala věc, která nemá v krbu mezi dřevem, co dělat - mezi popelem ležela cihla -

Zběsile jsem přemýšlel, proč Levi házel do ohně cihlu a kde ji mohl vzít. Kolečka v hlavě šrotovala, ale tuhle informaci nedokázala zpracovat.

Proč by Levi lezl z postele, ze které se ještě před pár hodinami nemohl ani zvednout, a šel hledat cihlu, aby ji hodil posléze do krbu a tím pak zapálil celou halu?!!

„To je kravina!" zavrčel jsem nahlas.

„Nevím, na co myslíš, ale ta cihla spadla z komína, já pevně doufám, že byla poslední a nespadne nám celý komín. Nehleď na to, jak kdybys viděl mimozemšťana a ukliď to!"

Otočil jsem se a opět se díval do šedých hloubek.

„Prosím..." doplnil ještě.

Takže ta slova zná.

Odložil kyslíkovou masku vedle a zase zavřel oči.