2020 ✔️

Část 25.

Ne! Za tím egocentrickým, sebestředným, sobeckým egoistou nepůjdu! Nikdy!!! To tu raději umřu strachy!

Bouřka si však už našla místo, kde se jí líbí. Přímo u naší chaty. Vítr běsnil, začaly padat kroupy, které vítr hnal přímo na parapet mého okna. Jeden blesk stíhal druhý a vypadalo to jako na stroboskop na diskotéce, akorát u toho nehrála taneční hudba, ale hromy, které nepřestávaly burácet.

Tohle nevydržím! Rozběhl jsem přes krátkou chodbičku, rozrazil jeho dveře a hodil šipku k němu do postele. Rychle jsem přes sebe přehodil peřinu a obmotal jeho tělo tím mým.

„Co...co se děje?" vystřelil do sedu a já stále přilepený na něm cítil, jak mu zběsile bije srdce. Sakra! Já jsem ho probudil!
-Jak v takovém rachotu mohl spát – prolítlo mi hlavou.

„Co se děje, Erene? Hoří nebo co?" vyjel na mě a vyděšeně na mě zíral.

„Ne...to ne," skoro jsem fňukl, ale bylo mi líp. I když jsem věděl, že tohle probuzení si pěkně vypiju, pořád to bylo lepší než umírat strachy sám pod dekou.

„Tak co se děje? Proč tak panikaříš! Řekni mi okamžitě, co se stalo!" plně probuzený a poměrně kvalitně nasraný. To není dobré!

„Já...já se strašně bojím," vysoukal jsem ze sebe.

„Čeho proboha!" podivil se.

Skousl jsem si spodní ret a vysoukal ze sebe potupné přiznání: „Bouřky! Jen tě prosím, nezlehčuj to! Věř, že se celý život snažím s tímto bojovat a nejde to!"

„Ty jsi bambula! Já jsem se tak lekl, že třeba hoří nebo, že tě honí medvěd a ty se bojíš bouřky..." smál se.

Oddechl jsem si. Co na tom, že se mi směje. Hlavně, že se nezlobí.

„Takže potřebuješ ochrannou náruč, pochopil jsem to dobře?" pousmál se, pohladil mě po hlavě jako malé dítě a trochu víc k sobě přitiskl.

V té chvíli jsem byl v sedmém nebi. Chvíli jsem na bouřku zapomněl a užíval si jeho pevné náruče a jeho vůně. Vydechl jsem a nechal tělo ochabnout. Vím, že mě drží a já nemám sílu. Dneska jsou mé baterie vybity stejně jako ty na našem generátoru. Neutáhnou už ani běžné osvětlení. Jsme úplně potmě!

Omyl nejsme – blesky neustále osvětlují místnost, ale můj třes už není tak citelný. Cítím se v jeho náručí tak bezpečně.

„Půjdeme spát, ano? Jsi unavený a já taky," řekl a lehnul si se mnou v náručí a nalepil si mě na svou hruď.

I když už jsem nebyl tak moc v háji, stále jsem s sebou při každé ráně hromu trhnul. Vím, že dokud ta bouřka neodejde, já neusnu a Levi taky ne. Měl chvíli snahu a po každém zahřmění mě k sobě přitiskl, ale když to trvalo delší dobu, začal jsem se bát, že mě pošle pryč. Snažil jsem se – vážně – ale nešlo to.

Avšak místo vyhazovu z jeho pelechu jsem ucítil jeho rty na mém krku, ruce povolily stisk a začaly zkoumat má zákoutí. Po chvíli jsem se pod jeho dotyky uvolnil a nechal jeho ruce bloudit, nechal jsem se unést touhou a zapomínal na úděsné strachy, které paralyzovaly můj mozek. Teď naopak můj mozek zastírala touha, kterou způsobovalo jeho tělo, které bylo tak moc blízko tomu mému a jeho ruce lehce klouzající na mém podbřišku. Jeho ústa se nevzdávala polibků, kterými mě obdarovávala a mé strachy a obavy roztávaly jako jarní sníh. Po chvíli jsem už neslyšel hromobití, protože moje krev se bouřila a prolévala se tělem jako horká láva, burácela v žilách a srdce tak tak stíhalo tuhle bystřinu přepumpovávat, a tak bilo, div mi z hrudi nevyskočilo.

„Je ti líp Erene?" zašeptal mi do ucha a já neměl sílu odpovědět, a tak jsem jen tlumeně zasténal.

„Výborně! Tahle terapie zabírá..." zašeptal, otočil si mě čelem k sobě a přivlastnil si mé rty.

Otřel se svým tvrdým pyjem o můj podbřišek, jak vypadal ten můj, myslím popisovat nemusím. Stojí mi i když kolem mě projde za záchod, takže po tomhle jsem ho měl tvrdý jako kámen.

Odtrhl se od mých úst a nechal mě dýchat, zatímco jeho nenasytná ústa začala líbat krk a pomalu, drobnými polibky se drala až k mému podbřišku. Dlouhou chvíli tam setrval, až zjistil, že se opět nekontrolovatelně třesu, tentokrát ovšem ne strachem ale toužebným očekáváním. Nenechal mě dlouho trápit a najednou jsem měl svůj úd v jeho ústech a nelenil. Už na začátku nasadil tempo, které jsem nebyl schopen dlouho vydržet. Ve chvíli, kdy pohladil moje varlata a sjel níž k hrázi a poté k otvůrku, bouřlivě jsem vyvrcholil. Myslím, že výkřikem jeho jména jsem překřičel i bouřku, která se pomalu vzdalovala. To jsem pochopil, ale až ve chvíli, kdy jsem se vyhrabal z orgasmického světa.

Opět mě pohladil po vlasech a řekl: „Bouřka už je pryč, takže můžeme jít spát!"

Nebyl jsem schopen slov, ale uvědomil jsem si, že on zůstal neukojený. Bylo mi to líto. Tolik mi pomohl!

„A co ty?" zeptal jsem se opatrně, hned jak jsem popadl dech.

„Jsem unavený, neřeš to a pojď spát!" řekl ještě jednou a zhluboka se nadechl.

Přitulil si mě k sobě a já si užíval to ticho. Kroupy už nebušily na parapet, vítr utichl a bouřka byla tak daleko, že hromy už slyšet nebylo, jen v dálce blesky jednou za čas osvítily oblohu. Po všem tom řádění živlů i nás, tedy mě, bylo najednou ticho jako v hrobě. Kromě jeho dechu. Slyšel jsem, jak se mu špatně dýchá. Celý den nebyla zapnutá čistička vzduchu a kamna, která neustále vylučovala spaliny a jemný prach, který by ale zdravý člověk nikterak nepocítil, na něm se to však začalo podepisovat. Vzpomněl jsem si na Mikeovo upozornění, že čistička musí jet nonstop v pokoji, kde spí a pracuje. Tenkrát jsem nad tím protočil očima a v duchu si říkal, že Levi je princezna na hrášku. Teď vidím, že Levi opravdu ten ‚hrášek pod všemi těmi matracemi a peřinami' opravdu cítí.

Slyšel jsem, jak je jeho dech těžký a sípavý, ale spal, nejspíš víc unavený vším tím, co se dnes událo.

Nevím, jak bych mu mohl pomoci, možná otevřít okna a pustit čerstvý vzduch, který jistě po bouřce venku panuje. Vyklouzl jsem z jeho náručí otevřel okno a znovu se nechal obejmout jeho pažemi. Myslel jsem, že tvrdě spí...

„Děkuji, Erene..." hlesl a tentokrát usnul tvrdě stejně jako o pár minut později já.