2020 ✔️

Část 26.

Ráno jsem se probudil opět sám. Našel jsem jej u krbu, kde přikládal dřevo do právě rozdělaného ohně. Hned jak jsem vstoupil, neodpustil si rýpavou otázku.

„Ty se bojíš bouřek, jo?"

„A ty umíš rozdělat oheň v krbu, jo?" neodpustil jsem si ofenzívu.

„Já umím spoustu věcí, o kterých ty nemáš ani tušení..." sedl si, napil se kávy a i mně nalil hrníček z konvice.

„No jistě, třeba odrovnat generátor, který je nezbytný pro naše žití tady, že?" řekl jsem jízlivě.

„Neprovokuj mě, Erene!"

„Já tvrdím jen fakta! Můžeš mi říct, co teď budeme dělat?" zvýšil jsem hlas. Už se sebou nenechám mávat. Tohle na mě už dávno neplatí.

„Buď tak hodný a neřvi na mě!" z očí mu šlehaly blesky, ale jeho hlas byl stále klidný, a to mě ještě více namíchlo. On si snad vůbec neuvědomuje, v jakých jsme sračkách.

„Tak mi řekni, co budeme dělat, když jsi tak chytrý, jsme v úplném hajzlu, uvědomuješ si to vůbec?" už jsem nebyl schopný se ovládat a řval jsem na něj, protože tahle situace ve mně vyvolávala paniku.

„Tak dost! Já po sobě nenechám vřískat nějakou hysterkou kterou, Erene, jsi!" zvýšil hlas i on, „až se uklidníš, tak se stav za mnou do pracovny, já ti vysvětlím, jak jednoduché je ten generátor znovu přivést k životu! Než začneš panikařit, tak se první zeptej anebo ho zkontroluj! Ty tady však vyvádíš, jako hysterická ženská, aniž by sis zkontroloval fakta!!!"

Otočil se a odcházel. Já zůstal stát jako opařený. On ho zprovoznil? Proč mi to proboha neřekl hned.

Vím! Prostě ho baví mě provokovat a vždycky se mu podaří, a nakonec ještě já z toho mám výčitky, že jsem na něj ječel.

Zatímco já se válel v peřinách, on stihnul udělat snídani, i pro mě, jak jsem teď zjistil, zatopit i opravit ten pekelný stroj, na kterém jsme tak závislí.

Zakousl jsem se do palačinky, kterou jsem našel v termo kastrolku na kamnech a vydechl překvapením. On se drbal s palačinkami s nutellou jen pro mě! Poznám, že je v nich normální mouka. A nutella? Kakao plus oříšky, to ho muselo zabíjet jen když to na ně mazal.

Já jsem osel! Včera v noci byl na mě tak hodný, nesmál se mi, neodehnal mě. Dneska udělal snídani jen pro mě a já? Jen jsem na něj útočil.

Musím si ho nějak udobřit.

Mohl bych něco upéct, láska přece prochází žaludkem, ne? A vím, že má rád sladké.

Pustil jsem své splíny z hlavy a přemýšlel nad úžasným moučníkem, který pekla mamka, když jsem byl malý. Rád jsem jí při pečení pomáhal a tento jsem si zapamatoval a kolikrát si ho pekl i doma.

Patří do něj sice burákové máslo, ale to můžu ho nahradit máslem jiným, které on může. Nebude to sice tak chutné, ale co bych pro něj neudělal. Taky mouku budu muset dát bezlepkovou, ale to už mám vyzkoušeno, že to skoro nejde poznat.

Moučník se povedl dokonale a chutnal skvěle i přes výměnu několika ingrediencí. Dali jsme si jej po obědě, kdy jsme opět potichu seděli na terase.

Mrzelo mě, že mi dezert ani nepochválil, ale výraz jeho tváře ukazoval, že mu chutná, a tak jsem byl vlastně docela spokojený.

Chvíli jsme jen potichu seděli a on si zase čmáral do bloku nějaké vzorce a výpočty a nevnímal nic okolo sebe. To je dobře, protože jinak by viděl, jak na něj nepokrytě zírám a jeho pěkná tvářička, která se soustředěným výrazem hleděla na cosi na papíru, mi připomněla krásný včerejší večer. Přesně tak se tvářil, když pozoroval tu pumu. Když později pozoroval mě, byl už jeho výraz o poznání jiný, nicméně, kdyby se takto tvářil na všechna ta čísla, žárlil bych.

‚Jsi vážně pako, Erene, myslíš na úplné kraviny,' vyčítal jsem si v duchu. Jsme tu zavření už dlouho, bez telefonu, internetu, všechny zajímavé knihy, co tu jsou v knihovničce, mám přečtené. Takže nuda a samota už mi asi užírá mozek.

„Erene!" vykřikl Levi a vyskočil z lehátka, „co bylo v tom dortíku?"

Zmateně jsem se na něj podíval. Nechápu, co panika? Proč na mě řve?

„Tak sakra mluv! Co's do toho všechno dal?" nečekal už na odpověď a odešel rychle dovnitř. Následoval jsem ho a z jeho zrychleného a sípajícího dechu jsem pochopil, že je něco špatně.

On jen rychle prohrabával kapsy své bundy.

„Kde mám sprej?" vyjel na mě.

Konečně jsem se i já vzpamatoval z šoku, protože jsem celé sekundy jen nevěřícně zíral a nevěřil, že se to děje.

Automaticky jsem sáhnul do kapsy a podal mu ho. Vytrhl mi ho z rukou a zhluboka se nadechl, co jen mu jeho zúžené průdušky dovolily.

Sedl si na ratanovou sedačku v hale a pokoušel se popadnout dech. Evidentně mu to moc nepomohlo a mě se vybavilo všechno, co jsem stihl nastudovat. Tohle nemusí být konec, i přesto, že do sebe vdechnul kortikosteroidy.

Běžel jsem pro lékárničku a po cestě zpět už jsem viděl, že je zle. Třesoucíma rukama jsem rychle vybalil autoinjektor s adrenalinem, jedním tahem mu roztrhl tepláky, abych se dostal ke stehnu, kde se má injektor aplikovat. V životě jsem to nedělal, ale teoreticky to mám nastudované perfektně. Nastřelil jsem mu to do stehna, zmáčknul a modlil se, aby to fungovalo a abych nic neposral. Třásl jsem se jako ratlík a pro jistotu ještě vytáhl kompresorový inhalátor a nandal masku na jeho ústa. Pootevřel oči a snažil se dýchat.

Adrenalin začal zabírat...

Věděl jsem, že kdybychom byli na firmě nebo ve vile, teď bych měl volat doktora, jenže tady...

Nemám na něj číslo a zdá se, že nejhorší má Levi za sebou. Dýchá zhluboka a bez sípání. Nejspíš jsme to zvládli. Levi byl v polo spánku skroucený na nepohodlném ratanu, a tak jsem jej přenesl do jeho postele. Něco sice brblal do masky, ale po svých by to stejně do schodů nezvládl, tak ať si brblá.

Uložil a přikryl jsem jej, ale to už spal. Chápu, že tohle musí člověka hodně vyčerpat. Teď - podle chytrých lékařských ‚knih' je třeba jej 24 hodin pečlivě sledovat, anafylaktický šok se totiž může kdykoliv vrátit.

Povzdychl jsem si. Tohle jsem nikdy nechtěl zažít! Je to moje selhání, neochránil jsem ho, a ještě ke všemu za to můžu já. Ale já si nejsem vědomý, že bych do jídla, či do samotného moučníku přidal něco, co je na dlouhém seznamu jeho alergenů. Mám ho před sebou pokaždé když vařím něco nového. Na oběd maso s rýží, to jsme měli už mnohokrát a i zde, z těchto surovin, co mám tady k dispozici. A ten moučník. Každou položku, kterou jsem tam přidával jsem ‚konzultoval' s tím mastným papírem, který pečlivě pročítám pokaždé, když vařím. Tak co jsem pokazil?

Sedl jsem si na terasu otevřel pivo a zapálil si. Zase jedna z chvil, kdy mi nikotin zamotá hlavu a příjemně uklidní. Jemu jsem adrenalin musel píchnout, mě ho však nadledviny poskytly tolik, že bych ho mohl rozdávat. Teď když vím, že dýchá a spokojeně spí, tak odchází a já mám chuť se pořádně ožrat. Vím ale, že nemůžu, alespoň ne dnes.

Znovu jsem vytáhl ten soupis alergenů a hleděl do něj ve snaze přijít na to, kde jsem udělal chybu. Nikde! Všechno, co jsem do toho moučníku dal, je pro něj přijatelné.

Může se projevit nová alergie? O které neví? A hned s takovou bouřlivou odezvou? Netuším a teď je mi to jedno.

Šel jsem jej zkontrolovat, ale klidně dýchal a spal,jako když ho do vody hodí.