2020 ✔️

Část 39.

„Erenéééé, tak pojď už, matka na nás čeká! To se ti v tom letadle tak líbí, že nechceš ven?" hulákala na mě Hanji, která stála venku a spolu s řidičem už měli všechny kufry a tašky přehozené v autě a čekali jen na mě. Erwin se záchranným vozem už byli pryč.

„Už jdu," hlesl jsem, nevěda, jestli mě vůbec slyšela, ale měl jsem v krku tak sucho, že jsem ani hlasitěji mluvit nedokázal. Donutil jsem nohy, aby konečně začaly spolupracovat a vypotácel se malými schůdky ven z letadla.

„Co je s tebou? Jsi bledý jak stěna!" sáhla mi na čelo Hanji.

„Nic mi není, to bude dobrý!" zašeptal jsem.

„No to není dobrý, s takovou se mi zase za chvilku složíš! Je ti špatně? Měl jsi mi říct, že ti nedělá přistání dobře, dala bych ti nějaký prášek!"

„To není díky přistání, to je prostě šok!"

„Z čeho? Rivi už je pod kontrolou, v tátově klinice jsou špičkoví doktoři i operatéři, nemusíš se o něj bát, bude v pořádku!"

„T-tvůj táta..."

„Co je s ním?"

„Tvůj táta je Erwin?" strašně jsem si přál, aby se na mě podívala jak na blázna a řekla, že žádný Erwin tu nikdy nebyl.

„Ano, Erwin Smith je můj táta, ty's to nevěděl?"

„Ne!" šeptl jsem.

„Tobě Rivi neřekl vůbec nic, že? Hele, teď se tím netrap! Jsi v bezpečí stejně jako Rivi je v těch nejlepších rukách, věř tátovi, on se o něj postará jako o vlastního syna!"

„Cože?" už jsem nemohl. Asi mi praskne hlava. Zmatené otázky opět atakují mou mysl. Jenže tohle nechci řešit před řidičem, který evidentně poslouchá každé naše slovo. Až budeme sami, tohle mi musí vysvětlit, protože žít ještě nějaký čas v takovém zmatení, to bych opravdu mohl rezervovat nějakou komůrku v dobře vybaveném blázinci.

Paní Smithová byla přesně taková, jakého jsem si představoval Hanjiného otce, tedy celá Hanji, jen ve starším vydání. Pochopil jsem, že věda je pro ni španělská vesnice, zato je velmi dobrá malířka, což ukazovaly vkusné obrazy všude na stěnách ne okázalého, avšak velmi pěkného domu. Co však měla s Hanji ještě společného byla její ukecanost a mírná extravagance. Nestíhal jsem se ani nadechovat, abych odpovídal na její otázky a jsem velmi rád, že mě nechala alespoň najíst. Nebylo to však nijak nepříjemné, tahle žena byla kromě jiného i dokonalá hostitelka a velmi příjemná a vnímavá žena.

„Vidím Erene, že jsi jako na trní a nejspíš si potřebuješ s mou dcerou promluvit o samotě. Běžte do zimní zahrady, donesu vám tam kávu, bude tam mít klid. Já mám stejně ještě práci a nemohla bych se vám věnovat," řekla a odešla do kuchyně.

„Poslouchej mám o Leviho strach, co když mu tvůj otec ublíží?"

„Co tady furt meleš, můj táta by mu nikdy neublížil!"

„Jo, jsi si jistá? Viděl jsem na vlastní oči, jak ho surově mlátil v jeho vlastní vile!" utrhl jsem se na ni.

„Hele, to je nějaká blbost, to se ti muselo něco zdát, to by táta neudělal!" kroutila nevěřícně hlavou.

„Udělal, já jsem ho chránil a nechal Erwina s jeho gorilami odvést. Byl to on, vím to!"

„A proč by to jako dělal?"

„Chtěl najít tebe a Levi mu odmítal říct, kde jsi. To bylo na vánočním večírku!"

„Aha..." odmlčela se, „no, je možné, že mohl trochu vypěnit, jak znám Riviho, nejspíš si ještě rýpnul do vosího hnízda. Táta je trochu na nervy, co se týče mě, ale i samotného Riviho. Pohádali jsme se doma ohledně toho výzkumu coronaviru, strašně zuřil, když jsem mu sdělila, že letím do států za Rivim, tvrdil mi tenkrát, že jestli ho v tomhle budu podporovat, první zastřelí mě a potom hned Riviho. Sbalila jsem tenkrát navzdory jeho zuřivosti a zákazu kufry a letěla za ním. Táta mu tenkrát dost nevybíravě vyhrožoval, že si pro mě zajede, ať nepočítá s tím, že mu pomůžu. Poprosila jsem tenkrát Riviho, ať mě před ním někde zašije, tak abych měla klid na výzkum. To jsem ještě nevěděla, že nám hrozí i jiné nebezpečí, to mi volal Rivi až o pár dní později..."

„Takže měl o tebe jen strach? A proč? Vždyť by měl být rád, že se pustíš do záslužné práce!" nechápal jsem, „jenže Hanji, on na něj ještě o pár týdnů později poslal svoje neurvalé gorily. Unesli ho přímo před jeho firmou a mně před nosem. Něco mu píchli a skopali ho tam...dole, však víš...jak to mají chlapi citlivé..."

„Hele, tohle mi nějak nesedí. Únos? Ne, to by táta neudělal, v tom bude něco jiného! Jsi si jist, že to byly tátovy gorily?"

„Jo, to jsem. Říkali mu Blondie a taky říkali, že si Levi měl brát jeho dceru..." na chvíli jsem se odmlčel, než mi to všechno zapadlo do sebe.

„O můj bože, to mi došlo až teď! Ty jsi jeho snoubenka? Nebo už jste svoji?" podíval jsem se na ni vyděšeně. Teď jsem taky mohl dostat do tlamy od ní a oprávněně.

Ona se začala smát, až se za břicho popadala.

„Netvař se tak vyděšeně!" vyrazila ze sebe mezi tím, co se nadechovala, aby se mohla dál smát mému vyděšenému a neméně udivenému výrazu.

„Ano, máš pravdu, měli jsme se brát, dokonce jsme byli zasnoubeni, ale oba jsme po čase dostali rozum. Nejenže vztah na dálku byl opruz, ale Rivi zjistil, že je čisto čistý gay a nikdy v životě ho nevzruší ženská sukně, což bych chápala v mém případě, protože já jsem taková trošku kreaturka a ve spoustě případů se chovám jako střelený vědec, ale on to zkoušel s mým svolením i u jiných žen. Víš dobře, že mu ženské padají k nohám, takže si vybral tu, která se mu líbila nejvíc a naštěstí to vzdal ještě dřív, než došlo k trapasu v posteli. No, zase moc mluvím, to's jistě poslouchat nechtěl.

Jde o to, že jsme to udělali na popud matky, ona pořád do nás hučela, že se k sobě hodíme, že se známe celý život, tudíž už nás nic nepřekvapí. Že se svými povahami si stejně nikoho nenajdeme, nebo s námi nikdo nevydrží a tak. Pořád na nás tlačila, což vlastně dělá dodnes. Tak jsme se zasnoubili. Pak se nám to ale rozleželo v hlavě. Víš, i kdyby byl Rivi hetero, já bych stejně brala jako bratra - pořád, takže...no prostě jsme se domluvili, že to zrušíme. To, že on nosí ten prstýnek pořád jsem si všimla až v letadle. Ale ani pro něj, ani pro mě už neznamená závazek. Takže se mu klidně můžeš vyznat..."

„Ale...ale, to přece, já..." drmolil jsem.

„Ale Erene, já vidím, jak se na něj díváš, jak se o něj zajímáš, jak ho bráníš, jak se o něj bojíš, takhle se nechová jen pouhý zaměstnanec k zaměstnavateli. Vidím na tobě, že ho máš rád a moc, že?"

„Jsem doma," ozval se z haly Erwinův hlas.

Jen jsem ho slyšel, opět se ve mně vzedmula zlost!