2020 ✔️

Část 44.

Seděl jsem jako opařený, tohle je pravá podstata Leviho? Tomu se mi ani nechce věřit. Snažil jsem se si ho představit jako vlídného a vstřícného člověka, ale prostě to nejde. Ne, teď, když tu sedím v šoku a místo whisky už raději piju jen džus, protože toho posledního panáka si ani nepamatuju, že jsem vypil. Jak se k tomuhle všemu mám postavit? Nu, asi jako zamilovaný chlap, ale jak ho tom všem, co si prožil mám přesvědčit, že já taková svině jako byl Ronn prostě nejsem, že mu nechci ublížit, zneužít ho ani v oblasti finanční a už vůbec ne v partnerské.

Chtěl bych, aby se vrátil k té vlídné straně své, nejspíš přirozené povahy, alespoň v mé přítomnosti. Já chápu, že jako šéf velké společnosti nemůže být se svými zaměstnanci kamarád, dopadlo by to stejně jako před léty, lidé potřebují silného vůdce a ten musí velet, jinak lidé vlčí. To je stará známá věc.

Pousmál jsem se nad poznámkou o ošklivém káčátku. Vůbec si nedovedu představit Leviho nevzhledného, tlustého a neupraveného. Vždycky je dokonalý! Vždycky! I tady, kdy odložil obleky a saka, obléká se vkusně a všechno jako by na něj bylo šité. Trika, polokošile i ty tepláky jsou na něm dokonalé. Netuším, jak to dělá, ale jsou to asi léta praxe. Já, když se obleču do domácích hader – to znamená tepláky, které mají vytlačená kolena a o číslo větší tričko, protože je to prostě pohodlné! On ne i doma se oblékne do sportovní polokošile a jeho tepláky nikdy nebyly větší, menší nebo snad s dírkou.

Vždy je perfektně oholený, až jsem měl do jisté chvíle dojem, že mu snad fousy ani nerostou. Má však v koupelně žiletky a strojek. A tohle všechno nepoužívá jen na tvář. I to dole má precizně oholené a upravené přesně tak jak se líbí i mně.

Měl bych se krotit, protože mezi nohama se mi začíná něco dít. Rychle jsem myšlenky na ohanbí Leviho zapudil a začal jsem přemýšlet nad tím hajzlem, který mu tak ublížil. Chápu, že teď Levi prostě nikomu nevěří po tom všem, co si prožil. Kdybych ho teď měl po ruce, zabil bych ho. Ale je to už tolik let a podle všeho od té doby už Levi nikomu nedůvěřuje natolik, aby si ho připustil k tělu. Jak tohle já zlomím, to si nedovedu vůbec představit. Mohl bych poprosit Hanji, ale to mi jako dobrý nápad moc nepřijde. Ne, to je největší hloupost, kterou jsem vymyslel.

Ještě dlouho do noci jsem přemýšlel nad Leviho osudem a životem. Zítra ráno za ním všichni jdeme do nemocnice. Vím, že se na něj budu dívat úplně jinýma očima, a netuším, jak tohle zvládnu. Vím, že mě bude stačit jeden jediný pohled a vynoří se mi všechna Hanjina slova a já ho budu chtít obejmout a líbat, jen aby pochopil, že už se nemusí bát, že by mu zase někdo zlomil srdce. Ne někdo, já. Nikdy bych mu nebyl schopný ublížit!

💮💮💮💮💮

Vešli jsme do pokoje, na který nás odkázal Erwin s tím, že si ještě půjde něco zařídit.

Levi spal. Nikdy jsem neviděl nic nevinnějšího než jeho spící tvář. Jako by v té posteli ležel úplně někdo jiný. Tohle je ten Levi, který jako mladý nosil srdce na dlani. Hleděl jsem na jeho tvář a přemýšlel, jak spánek a vypnuté vědomí dokáže člověka vykreslit do podoby, jakým opravdu v nitru je. Ten nejpřirozenější výraz, který nedokáže nijak ovlivnit. Když se pak člověk probudí a všechny neurony dají povel, teď si musíš nasadit tu masku, kterou můžeš ukázat světu, pak člověk zase ukáže to, čím vlastně nikdy nebyl. Nikdo z nás si to neuvědomuje, ale tak to prostě je, děláme to všichni. Jiná věc je, když nás semelou emoce, ať pozitivní ve formě uvolněného a přirozeného smíchu anebo ty negativní, či spíš smutné, kdy pláčeme. Jenže to se Levimu nestává. Ten se ani nesměje ani nepláče. Jen ta podvědomá maska, která ho chrání před tím, aby mu už nebylo nikdy nikým ublíženo.

Je krásný, i když má zavřené oči, vidím mu až na dno duše, zvlášť když jsem jeho životopis měl tak dopodrobna včera popsaný Hanji.

„Erene?!" probrala mě z transu Hanji.

Zamrkal jsem a trochu nepřítomně se na ni podíval. Začala se potichu smát.

„Civíš na něj jak na svatý obrázek, vážně bys s tím měl něco dělat!"

„A můžeš mi jako poradit co?" utrhl jsem se na ni, protože jsem věděl, že má pravdu. Měl bych něco dělat, jenže říct mu – Levi, víš já tě miluju a nikdy bych ti neublížil jako Ronny – to by nejspíš nepadlo na úrodnou půdu.

„Já nevím, možná bych s ním mohla promluvit..." zapřemýšlela.

„Raději ne. Já to nějak zvládnu sám. Prosím tě, tuhle bitvu bych rád vybojoval sám. Jen, myslíš, že mě opravdu má rád? To bych potřeboval vědět, protože jestli se k nějakému vyznání jednou dokopu a on mě pošle do háje, tak to bych asi psychicky neunesl. To raději budu mlčet."

„Pojď pryč, ať ho nevzbudíme, dáme si kafe v bufetu a zkusíme něco vymyslet, zajdeme za ním později, až se probudí."

Přede dveřmi jsme se potkali s Erwinem, a tak jsme všichni zamířili do malinké restaurace, která byla součástí kliniky.

Protože tam byl i Erwin, otázku mého vyznání jsme odložili a Erwin nám sděloval ještě nějaké podrobnosti ohledně Leviho zdravotního stavu.

Ve chvíli, kdy nás ujišťuje, že Levi na antibiotika i léčbu reaguje dobře, zazvoní mu telefon.

„Ano zlato?" ozve se, „přijedu pro tebe, jsem na klinice...ano vyrazím hned...Hanji s Erenem je tu taky. Fajn, za chvíli jsem tam."

„Takže mládeži, musím zajet pro svou milovanou ženu do atelieru. Hanji ty bys mohla jet se mnou, mám pocit, že by Eren možná uvítal chvilku s Levim o samotě," řekl tajemně a mrkl na mě.

Tak teď nevím, buďto jsem tak průhledný, že to na mně vidí i on, anebo Hanji moc mluvila, což bych předpokládal, že je větší pravděpodobnost.

Už jsem se chtěl ohradit, ale oni už byli na odchodu, a tak jsem to nechal plavat. Nakonec je to jedno, čím víc lidí, kteří jsou pro Leviho důležití, bude stát za mnou, tím lépe pro mě. Pokud bych neměl podporu v Hanji a jejím otci, který dělal tátu Levimu většinu života, asi bych to vzdal a ani nad nějakým přiznáním nepřemýšlel.

Hanji to vzala statečně i když vím, že mě nejradši hlídala na každém kroku a nejspíš by mě donutila to Levimu říct už dneska. Na jednu stranu jsem rád, na druhou by mi však její psychická podpora možná dost pomohla, protože já se třepu strachy jen když si pomyslím, že se na mě podívá zase tím chladným pohledem. Já prostě nevím, jak mám teď reagovat. Ale promluvit si s ním musím. Chci vědět, jak mu je a jestli ho to moc nebolí a vůbec...

Zkrátka chci mu být nablízku.