2020 ✔️

Část 7.

Už druhý měsíc běhám z práce do práce bez pořádného odpočinku a neděle, které si občas nechám volné, prospím. Začalo mi docházet, že tohle dlouho nevydržím a začal se pomalu smiřovat s tím, že byt budu muset pustit a najít si nějaký skromnější podnájem. Stejně jsem sám, tak by mi mohla stačit garsonka stejně jako Arminovi. Jak se vůbec má? Tak dlouho jsem s ním nemluvil...

Nemám čas na nic, co to je za život? Celý dny makat a stejně člověk jen živoří...

Fňukal jsem nad svým útrpným životem, když jsem nesl poslední pytle s odpadky ke kontejneru. Seděl jsem na patníku a dával si cigárko. Abyste si nemysli, kouřím jen velmi zřídka, jen když na mě opravdu dolehne můj zpackaný život. A dneska je přesně ten den. Když už jsem se konečně smířil s tím, že se vzdám svého bytu a nechám si jen tuto práci, jejíž plat mi bude stačit, tak mi šéf oznámí, že si mě může nechat jen do konce sezony, což je za dva měsíce a pak mě musí propustit, protože turistů už bude málo a tudíž i práce zde. A jsem zase v hajzlu. Další hledání práce s rozumným platem.

„Pane Jaegere?" ozvalo se těsně za mými zády. Měl jsem pocit, jako by mi ten studený hlas dýchl na krk a postavil všechny chlupy do pozoru.

Tu barvu hlasu nezapomenu nikdy, a kdyby mě přece jen postihla skleróza, tak ten nepřeslechnutelný ledový tón mám zarytý v mozku až do konce svých dnů. Otřásl jsem se, ale nebyl jsem schopný se otočit, abych se mu podíval do těch jeho zasraných krásných očí.

„Pane Jaegere," ozval se znovu a já se otočil a srdce mi na pár sekund selhalo. „Rád vás vidím, mohl bych s vámi na chvíli mluvit?"

„Proč?" opět jsem bezdůvodně zaútočil a vložil do svého hlasu nelibost.

„Protože bych se vám chtěl omluvit," naklonil hlavu, čekajíc, jak budu reagovat.

Otevřel jsem pusu, vytřeštil oči a následně ji zase zavřel, protože jsem si to uvědomil.

„Přehnal jsem to, ta výpověď nebyla oprávněná. Uznejte však, že vaše chování bylo neadekvátní a já měl právo se zlobit!"

Věděl jsem, že to nebude jen tak, že by se kál a klaněl se mi – tedy samozřejmě obrazně. Ovšem mně teď došly slova, nevím, co mu na to mám říct. Jsem na něj naštvaný, jsem zničený, unavený, přijdu o byt, za pár týdnů ztratím hlavní příjem a za všechno muže tento arogantní sexy chlap, kterému ten oblek zase tak nehorázně sluší. Vypadá to divně, stojíme zde u popelnic, on vedle svého drahého auta, které stálo víc než, kdy já stihnu za život vydělat, oblečený v luxusu a já ve vytahaném triku a špinavé zástěře. Napadlo mě přirovnání Popelka – jo už mi ze všeho vážně pořádně houká. On mě nezachrání, tohle není princ, který si Popelku vezme za ženu a udělá z ní princeznu, Tohle je satan, který mě může akorát tak stáhnout ještě víc do pekelné tlamy, než už jsem.

Zase fantazíruju a on mi hledí do očí a čeká, že snad něco řeknu, možná, že mu odpustím, ale tohle se nestane, to on je tvůrce všeho zla a já nevidím důvod proč bych to měl dělat.

„No prima, tak jste se omluvil a já musím jít zpět do práce, takže mě omluvte..." chystal jsem se odejít, ale najednou mě drobná ruka chytila za paži a obrátila zpět.

„Počkej Erene!"

Měl jsem dojem, jako by do jeho hlasu prosakovala prosba. Zůstal jsem tedy stát.

„Moje nabídka pořád platí..."

„A moje odpověď je stále ne!" otočil jsem se a už opravdu odcházel.

Daleko jsem však nedošel.

„Erene! V té předchozí smlouvě chyběla docela základní informace. Nyní je tam doplněna. Já tě žádám, vezmi si tu smlouvu a podívej se na stranu tři."

Dobrá, tak se kouknu na stranu tři, pak mu to vrátím a pošlu slušně do prdele, jinak mě nenechá odejít. Mám ještě docela dost práce a rád bych se aspoň osprchoval, ať nejdu za bar smradlavý jako hranolka.

Nalistoval jsem určenou stranu a dnes už podruhé mi spadla čelist. Nabízel mi téměř pětinásobek mého původního platu.

„Do hajzlu..." zaklel jsem.

„Potřebuji tě Erene, vážně a jsem ochoten tě takto odměnit. Budu se snažit nebýt arogantní hajzl a utírat prdel mi nemusíš, to zvládnu sám, takže? Jak ses rozhodl?!" podíval se na mě tak úpěnlivě, že se mi málem podlomily nohy. Teď projevil největší cit, jaký jsem kdy u něj viděl.

Nevím, nevím, co mu na to mám odpovědět. Jsem v šoku. Nechci se nechat koupit, ale když mu to podepíšu, nemusím hledat jinou práci, nemusím se vzdát mého bytu, ve kterém sice v průběhu tohoto zaměstnání moc nežiju, ale když to s ním vydržím rok, tak ho mám splacený a pak - už je to jedno. Můžu dělat i mizerně placenou práci a nic mě nebude tížit. Jeden pitomý rok s ním vydržet a mám celý život po starostech. To stojí za to.

„Dobře, řekněme, že bych to teoreticky vzal. Když budu chtít, mohu odejít?"

„Je to smlouva jako každá jiná – dvouměsíční zkušební doba a tříměsíční výpovědní lhůta, na tom nemohu slevit. Pokud mě budeš chtít nechat na holičkách, budu si muset za tebe najít adekvátní náhradu, to chápeš ne?"

Už přede mnou zase stál ten starý Ackerman. Nafrněný panák. Ale seru na to, za ty prachy mu budu dělat i ty vajíčka na snídani.

„Dobře beru to, ale můžu až za měsíc a půl," hlesl jsem.

„Ne, ty půjdeš hned teď..."

„Ale to nejde, jsem v práci..."

„Tvůj šéf tě milerád pustí, neboj se, já to s ním zařídím, ani o prémie nepřijdeš. A teď jdi a sbal si, co tu máš. Sejdeme se u baru za půl hodiny."

„Jenže já mám ještě jednu práci..."

„Neboj se a spolehni se na mě, ano? A teď už běž..."

Přivezl mě k mému domu – bůhví, jak věděl, kde bydlím. Tam mě donutil sbalit si nejnutnější věci a dovezl mě k té šílené vile, kde se konal večírek. Netušil jsem, že je to jeho ‚obydlí'.

Do háje!

Vešli jsme do ní méně okázalým vchodem, a ačkoliv už jsem v tomhle baráku už byl, stejně mi spadla brada až na zem. Tahle část totiž byla mnohem osobitěji zařízená. Ano, zde bylo vidět, že tu někdo bydlí. Přestože bylo všude nádherně uklizeno, všude byly známky jeho identity, které jsem snad ani nechtěl vidět. Bylo to jeho soukromí...