2020 ✔️

Část 12.

„Dobře Erene, chtěl jsem ti všechno vysvětlit v autě, ale myslím, že máme dost času. Než se Rivaille zkulturní, stihneme vypít i kávu. Pojď!"

Rychle jsem se oblékl a v kuchyni u velkého kouřícího hrnku silného kafe začal vykládat: „Sám vidíš, že Smith si nedá pokoj, a proto musíme Riviho a s ním i tebe uklidit na bezpečné místo. Nevím, jak dlouho tam budete, ale sbalil jsem ti všechno, co jsem našel, abys mi pak nenadal..."

„Jak sbalil všechno? Nechápu!?" vystrašeně jsem na něj zíral.

„Nemohl jsem tě v noci vzít do vily, aby ses sbalil sám, ty, stejně jako Rivaille, jsi teď terč. Z nějakého důvodu si myslí, že když jsi neustále s ním, tak máš taky všechny dostupné informace. Oni ale netuší, že ty informace nemá ani on!"

Přešel jsem to, že se mi hrabal ve věcech a raději jsem položil snad možná nejpalčivější otázku.

„Kdo je ta Hanji a proč ji tak moc chce najít?"

„Hanji je geniální vědkyně, která před lety pracovala pro ACHME, než ji Smith přesvědčil a přetáhl k sobě. Sám nevím, co se mezi nimi stalo, jestli se pohádali, tyto informace mi nikdo nesdělil, tenkrát jsem pro ně ještě nepracoval a popravdě mě ani nezajímají, ale jednou Hanji ‚zazvonila na Ackermanovy dveře' a ten ji s radostí vzal zpět. Jenže pak začal Smith vyhrožovat a Hanji se začala bát. Tak jsme ji odvezli na bezpečné místo..."

„A on teda neví, kde je?"

„Ne, aby to z něj nemohli vymlátit. On o sobě ví, že je máčka a že by mluvil a to nechce, nechtěl ji ohrozit."

„A proč? Tak ať ji normálně vydá! Jako chápu, že nechce ztratit dobrou vědkyni, ale tohle všechno přece za to nestojí," pořád to nechápu.

„Víš Erene, kdyby šlo jen o Smitha a jeho Hanji, možná bychom to tak nedramatizovali, ale je tu ještě něco mnohem závažnějšího..."

„Drž hubu, Zachariasi, kdo ti dovolil pouštět si jazyk na špacír!!!" zahřměl Ackerman, který stál mezi dveřmi a z očí mu šlehaly blesky.

„Ale Eren by měl vědět..."zkusil se obhájit.

„Co má nebo nemá vědět o tom rozhoduji já! Až bude čas, všechno se doví!"

„Jistě pane," zabručel a nasraně odešel.

„A ty teď vypadni se pořádně obléct, za chvilku jedeme," šlehl po mně pohledem a já jsem věděl, že jakákoliv otázka by teď byla bezpředmětná a je lépe zmizet z jeho dosahu, dokud to je ještě možné, a hlavně dokud se neuklidní.

Dost dobře nechápu, proč se tak naštval, proč nemůžu vědět, o co tady jde, jsem jeho osobní ochranka a nevím před čím ho mám chránit, to je na hlavu uhozené.

Půl hodinu na to už jsem seděl v SUVéčku s černými okny a za námi jel ještě jedno auto s dalšími lidmi.

V našem autě jsem seděl jen já, on a Mike za volantem.

Oba jsme seděli vzadu. On s kapucí na hlavě a s černými brýlemi na očích, hlavu opřenou o sklo a vypadal, že snad spí.

Neodvažoval jsem se promluvit, věřil jsem, že až dojedeme na místo, někdo aspoň něco vysvětlí, ale teď jsem nechtěl bodat do vosího hnízda a uvelebil jsem se stejně jako on, opřel hlavu a po chvíli mě pravidelné vrnění motoru začalo uspávat. Přece jen jsem toho mnoho v noci nenaspal, a tak mi po čase klesla hlava a já usnul jako nemluvně.

„Vstávej Erene," slyšel jsem dnes už podruhé. Zamrkal jsem a nevěřil svým očím. Stáli jsme u docela luxusní chaty, která ale stále úplně osamocená mezi velikány hor. Nikde nic okolo. Jen hory, příjezdová cesta a ta chata.