2020 ✔️

Část 3.

„Už je v práci, až posnídáte, je vám k dispozici řidič, který vás doveze na firmu. Poté by s vámi pan Ackerman chtěl mluvit, proto vás poprosím, až dorazíte, on vás již bude očekávat v jeho kanceláři," promluvil škrobeně muž, který se staral momentálně o mé plné břicho.

Rychle jsem do sebe naházel jídlo, protože jsem věděl, že se musím ještě stavit domů se převléct. Moje sako bylo od krve a roztrhané, v tom nemůžu přijít do práce, a ještě se postavit před něj. Už teď se mi z té schůzky třepaly nohy. Nemám z něj strach, to ne. Včera jsem přece nic neprovedl, ba naopak, nejspíš jsem mu zachránil fasádu – minimálně. Spíš mě přivádí do rozpaků jen jeho blízkost.

Po rychlé sprše jsem se nasoukal do čistého obleku a ani jsem se nenadál a stál jsem před mahagonovými dveřmi jeho luxusního kanclu.

Byl jsem nervózní jak před státnicemi. Ne, to není přesné, mám pocit, že mě zachvátila panika. Rozklepaly se mi ruce i nohy a srdce chvíli bilo zběsile a z toho se najednou zastavilo a pro jistotu začalo protestovat. Pot ze mě lil, přestože jsem věděl, že v celém objektu je udržovaná standardní teplota 22 stupňů.

‚Dýchej, Erene, dýchej, nic se neděje! Nic jsi neprovedl a ten co tam sedí je jen obyčejný chlap z masa a kostí, všechno bude v klidu!' ujišťoval jsem se v duchu a třesoucím se ukazováčkem zaklepal.

„Vstupte!" jen jeho tlumený hlas přes dveře ve mně vyvolal třas.

„Dobrý den," šeptl jsem.

„Zdravím, pane Jaegere, posaďte se," zvedl se od stolu a pokynul mi na jedno křeslo.

Vážně jsem se snažil být nenucený, ale pravda je, že jsem se do koženého křesla svalil jak pytel hrušek.

„Pane Jaegere," zadíval se na mě jako by mi chtěl nahlédnout na dno duše. Otřásl jsem se nad tím pocitem, který ve mně vyvolával pocit, že před ním snad sedím úplně nahý. Ošil jsem se, když jsem viděl jeho oči, jak upřeně sledují celou mou osobu.

„Chtěl bych vám poděkovat za včerejší brilantní zásah," řekl ledovým, neosobním hlasem, jako by mluvil o akciích společnosti. Nevěřil jsem mu to a popravdě, ani jsem o jeho díky nestál. Jen jsem chtěl být co nejdříve pryč z jeho kanceláře, a hlavně z jeho blízkosti. Paradoxně! Včera bych dal nevím co, aby se na mě aspoň podíval a dnes? Vážně bych teď nejraději vzal do zaječích. Přesto jsem přikývl a zamrmlal, že není zač.

„Měl bych na vás pár otázek," zase ten zkoumavý pohled.

„Ptejte se..." tentokrát i já jsem vyhledal jeho oči a viděl, jak se v nich zalesklo.

„Rád bych věděl, jaký máte vztah s rodiči?"

„Prosím?" vykulil jsem oči a ústa nechal nejspíš na pár chvil otevřené.

„Jaký máte vztah k rodičům, bydlíte spolu? Pakliže ne, navštěvujete se často? Lpí na vás vaše matka, nebo vy lpíte na ní? Máte sourozence? A jaký máte vztah k nim?"

Proč se mě na tohle všechno ptá? Co je mu do toho? Nechápal jsem, ale přesto jsem začal pokorně vyprávět.

„Mí rodiče se již před léty odstěhovali do Austrálie, vztah máme fajn, jednou za čas si zavoláme, ale oni nenavštěvují mě a já ještě neměl tu čest navštívit je. Takže ho mohu popsat jako poměrně uspokojivý i když docela chladný, je to dostačující odpověď?" ukončil jsem jízlivěji, než jsem zamýšlel.

Začínám mít trochu nervy. On však dělal, že si mého tónu vůbec nevšiml a pokračoval ve výslechu: „A sourozenci?"

„Nevlastní sestra studuje v Anglii, nestýkáme se," nebudu mu vysvětlovat, že Mikasa je otravná štěnice, tohle fakt vědět nemusí.

„A co přátelé? Kolik máte přátel?" jeho hlas, který byl pořád ve stejné tónině, mě začal iritovat. Ne, to nebyl hlas! To byly ty otázky.

„A co je vám po tom!" vyjel jsem po něm. Jediné gesto bylo, že pozvednul obočí a stejně klidným hlasem pokračoval: „Jen mě to zajímá, chci vědět o svých zaměstnancích hodně věcí..."

„Ale tohle už je příliš soukromé, nemyslíte?"

„Dobře omlouvám se, tohle můžeme probrat později. Jiná otázka, která mě pálí – kde jste se naučil to bojové umění, kterým jste zneškodnil ty parchanty."

„Krav maga? To jsem dělal jen na údržbu těla, nebaví mě prosté a tupé posilování a tohle utuží všechny svaly..." odmlčel jsem a trochu se pousmál, když jsem viděl, že to moc nepobírá. Možná mi nevěřil. Jo – je chytrý a taky nesežere všechno, ale tohle? Proč ne? Přece mu nebudu vykládat, že můj otec mě od malička připravoval na dráhu zabijáka ve službách tajné policie. Mně to trvalo pár let, než mi to došlo a poslal jsem ho s jeho tajným snem do hajzlu a začal studovat ekonomiku. Fotřík tenkrát málem vylítl z kůže a vyhodil mě z baráku.

„Chtěl bych je vidět..." zamumlal tak, že jsem pochyboval, jestli jsem se nepřeslechl.

Vážně chce vidět moje svaly? A to jako proč? Myslel jsem, že by dal spíš přednost pěknému poprsí, ale možná mé uši opravdu potřebují profouknout.

Překvapeně jsem zamrkal, ale on se dál tvářil nezúčastněně a tím mě přesvědčil, že si nejspíš něco namlouvám.

Další jeho otázka byla pro mě opět šok.

„A umíte vařit, pane Jaegere? Umíte vyžehlit košili?" naklonil trochu hlavu na stranu a v tu chvíli vypadal jako neviňátko. Skoro by mě přesvědčil, nebýt té nesmyslné otázky.

„Co prosím?" dokáže mě totálně vykolejit.

„Vařit umíte?" klidně zopakoval otázku.

„Slyšel jsem, jen nechápu, k čemu vám tato informace bude? Dělám snad konkurz na hospodyni? To jste ale na špatné adrese!"

Nadechl se a vydechl.

„Tak umíte?" totálně mé argumenty ignoroval a jel si pořád ve svém.

„Jo, asi trochu, něco... Ale co je vám po tom?" začínal jsem zuřit, vytáčel mě jeho klid a ignorace.

„Fajn! Jen ještě jedna otázka. Máte přítelkyni?“
Při této otázce se napjal a neznatelně přimhouřil oči.

Já ale taky...

Na malou sekundu jsme se na sebe dívali jako dvě šelmy, než jsem vybuchl.

„Nemyslíte, že tohle už je přes čáru, tohle je pouze má soukromá věc a vám do toho nic není! Můj případný partner mě nebude nikterak omezovat ve vykonávání mých povinností zde ve firmě, takže tato informace není pro vás relevantní!" byl jsem rudý zlostí. A zmatený. Proč se mě na takové věci ptá, na co mu tyhle informace budou? Nikdo přece netvrdí, že lidé pracující v jeho firmě musí být sólo. Vůbec jsem nechápal, kam míří a poslední jeho otázka mě úplně dorazila.

„Jste gay?"