2020 ✔️

Část 5.

„Dobré ráno, pane Jaegere!"

Okamžitě se mi zježily všechny chlupy na těle a ledový baryton mi přivodil husí kůži. I když jsem byl k přicházející osobě zády, přesně jsem věděl, že tohle ráno bude všechno jiné, jen ne dobré. Okamžitě jsem seskočil z linky, jako by mě popálila a otočil se k němu. Málem jsem se přerazil, když jsem ho spatřil přímo před sebou. Chřípí se mi rozechvělo, když mě nos pohladil jeho parfém. Stál ode mě pouhé centimetry, a i když byl vůči mně o dobrých deset centimetrů menší a musel mírně naklonit hlavu, aby mě mohl propálit pohledem, přesto jsem si před ním připadal jak trpaslík, malinký – a kdyby to šlo, nejraději bych se úplně vypařil.

„Dobrý den," vyjekl jsem a krev se v mých žilách zastavila spolu s mým srdcem.

Nastalo tíživé ticho, o kterém jsem měl dojem, že trvalo celé minuty a on za celou tu dobu zíral do mých očí.

„Vaše káva..." přerušil ticho a jeho oči mě konečně opustily ze zajetí.

„Jo, pardon," až příliš zbrkle jsem se vrhnul po hrníčku, až jsem jej málem vylil. Za to jsem byl odměněn jeho úšklebkem.

Chtěl jsem rychle zmizet z kuchyně, a hlavně z jeho přítomnosti, zastavila mě však jeho žádost: „Uděláte mi také?"

Naklonil hlavu a znovu jsem viděl v jeho tváři se mihnout výraz malého nevinného kluka. Jak to sakra dělá? Tímhle by překecal i mrtvého vstát z rakve. Jen by mě zajímalo, jestli si tohle uvědomuje. Nepochybuji však, že moc dobře ovládá své emoce a tohle je jen jeho hra. A myslím, že se velmi dobře baví – na můj účet. Mně ale nezbývá nic jiného než přikývnout, a to kafe mu udělat. Proč bych ze sebe měl dělat anarchistu. Udělám mu kávu a zmizím a doufám, že ho následující týden nikde nepotkám.

„Jste tu brzo," začal jsem hovor, aby nebylo tíživé dusné ticho, které jsem cítil.

On naopak vypadal uvolněně, a když si bral hrníček s kávou, obrátil se na mě.

„Naopak, to vy jste zde brzy, já chodím do práce už před sedmou. A propos, včera jsme nedokončili náš rozhovor. Pořád ještě neznám odpověď na jednu otázku, kterou jsem vám nestihl položit, jelikož se vám snad udělalo nevolno?!" odmlčel se na chvíli, jako by čekal na odpověď, „neznám důvod vašeho včerejšího útěku, ale dnes už je vám nejspíš dobře."

Opřel se nonšalantně o linku, opatrně upil kávy a zase si ty jeho mandlové oči našly ty mé a zabodly se do nich jako jehly.

Strnul jsem na místě, jako by mě těma očima přišpendlil.

Jak to sakra dělá, že při každé příležitosti působí tak nenuceně, a přitom si mě dokonale omotává kolem prstu. Měl bych se sbalit a vystřelit z kuchyně jak namydlený blesk, ale jeho pohled a má hloupá zvědavost dovědět se, co to všechno má znamenat, mě donutila zůstat stát na místě a vyslechnout si, co ještě dalšího tak nutně musí vědět.

„Umíš střílet?"

„Jako ze zbraní?" podivil jsem se.

„Ano, jako ze zbraní," uchechtl se neznatelně, když viděl mou vyděšenou tvář. A jako, co čekal? Včera se mě ptá, jestli umím vařit a žehlit a dneska? Tak odlišné...

„No ano, umím, proč se mě na toto ptáte?"

„Jen mě to tak zajímá, víš – je zvláštní, že ekonom umí bojové umění, tak mě zajímalo, jestli tenhle nenápadný asistent umí také střílet. Tak si říkám, že je ho za laptop možná škoda!"

„To jako mluvíte o mně?" vypustil jsem z pusy úplnou kravinu, ovšem tuhle skutečnost jsem si uvědomil dost pozdě. Za tuhle chybu jsem byl odměněn dost pohrdavým úšklebkem.

„Samozřejmě, že mluvím o tobě!" odfrkl, „vezmi si svoje kafe a pojď se mnou ke mně do kanclu. Měl bych pro tebe jeden návrh."

Sebral svůj hrnek a odcházel. Neohlížel se a pravděpodobně nepochyboval o tom, že za ním cupitám jako pejsek.

Jasně, že jsem šel, i když mi racionální uvažování varovalo, ať zdrhám, než mě uvrtá do něčeho, o co nestojím. A to, že má dobré přesvědčovací schopnosti, to jsem věděl moc dobře.

„Sedni si!"

Lapl jsem si do křesla a připadal si jako pes.

„Jak jsem říkal, mám pro tebe jeden návrh, byl bych velmi rád, kdybys ho přijal!" přimhouřil oči.

Přešel jsem to, že mi tyká, už tak bylo zvláštní, jak dlouho se držel na profesionální úrovni a oslovoval mě vykáním.

Cinkl mu mobil. Pravděpodobně upozornění na mail, protože se okamžitě obrátil ke svému laptopu a přestal si mě všímat. Celou věčnost jsem si připadal jako vzduch.

Civěl jsem na něj jako na boha a pozoroval, jak jeho inteligentní oči upírá na cosi v monitoru. Jednou za čas pozvedl černé husté řasy a zadíval se na mě.

Netuším, co si myslel, jeho tvář byla jako obvykle z mramoru, ale pochopil jsem z těchto letmých pohledů, že se v jeho počítači vyskytují nějaká data o mé osobě.

Najednou se zvedl, vzal talířek se dvěma muffiny a položil je přede mě.

„Nasnídej se, já si potřebuji ještě něco vyřídit, potom to projednáme."

Neprotestoval jsem, měl jsem hlad a ty muffiny vypadaly skvostně. Takovéto tedy v bufiku neprodávali.

Chuť byla zvláštní, nikdy jsem nic takového nejedl a bylo to... výborné.

„Chutná?" zeptal se do ticha, aniž spustil oči z obrazovky.

Uvědomil jsem si, že jsem nejspíš do toho ticha pomlaskával. V zajetí myšlenek a zkoumáním obsahu jeho snídaně jsem se jaksi zapomněl.

Panebože! To byla jeho snídaně a já jsem mu ji sežral. Hlasitě jsem polknul poslední sousto a hodil po něm ustrašený pohled.

Ale co? Sám mi ji nabídl, takže nemusím mít výčitky.

„Jo, pardon, jestli jsem mlaskal, ale je to vynikající, nikdy jsem nic takového nejedl," pochválil jsem mu to.

„Vážně ti to chutnalo?" zadíval se na mě, „je to z pohankové mouky."

Ten dovětek už byl jen tak mimochodem a skoro jsem ho neslyšel. On byl zase plně ponořen do svého zajímavého čtení.

Najednou se postavil a sklapl víko noťasu.

„Dobrá, k věci!" přešel přímo ke mně, „omlouvám se, že jsi musel tak dlouho čekat, ale tohle se nedalo odložit. Chci, abys pro mě pracoval!"

„Však vždyť pro vás pracuju!" byl jsem čím dál tím víc zmatenější. Buď už blázním já anebo se zbláznil on.

„Pracoval pro mě! Ne pro mou firmu!"