2020 ✔️

Část 27.

V podvečer jsem nám udělal večeři a šel jej vzbudit. Jíst musí a také do něj musím dostat antihistaminika. Neochotně si nechal změřit teplotu, velmi nedůvěřivě se díval na jídlo, co jsem mu donesl a velmi pečlivě probíral všechny prášky a vitamíny, které měl jíst.

„Ty si myslíš, že jsem něco udělal schválně, že jsem se tě chtěl zbavit?" řekl jsem ublíženě.

„Já nevím, Erene, někdy vážně nevím, komu můžu věřit. Je to všechno složité, já ti chci věřit! Vážně! Proto jsem si tě vybral, cítím z tebe něco, co by ti nedovolilo někomu ublížit," hlesl a podíval se těmi svými lasery snad až na dno mé duše, aby se přesvědčil, jestli jsou jeho domněnky správné.

„Nikdy bych ti neublížil, Levi!" ujistil jsem ho pevným hlasem.

„Budu se snažit ti důvěřovat, nic jiného mi nezbývá," rezignovaně zavřel oči a za chvíli jsem opět slyšel pravidelné oddychování.

Ustlal jsem si na křesle u něj v pokoji. Opravdu nechci nic zanedbat. U sebe v pokoji bych nezaznamenal, že se mu anafylaxe vrátila, a to by mohl být jeho konec. Raději budu spát nepohodlném křesle, ale budu ho mít pod kontrolou.

Osobní strážce ve dvou rovinách. Ale budu to dělat rád, pro něj ano! Nenávidím ho, a přece bych mu nikdy neublížil a kdyby se mu něco stalo, vyčítal bych si to do konce života.

Zakrytý pod dekou, sedíc v pohodlném ušáku, opět zírám na jeho tvář a uvědomuji si, že mohl umřít. Mohl se udusit. Jen ten pocit, že by umřel, mi vehnal slzy do očí. Jak si jen mohl myslet, že bych mu vědomě ublížil. Přes clonu slz jsem si k němu klekl a vískal jeho vlasy a hladil jeho velmi bledou tvář.

Měl bych si to konečně přiznat na plnou hubu. Miluji ho, ať je jakýkoli. Nejspíš mi bude ještě dlouho lámat srdce jeho chlad a nezájem, přesto všechno jsem rád, že mu mohu být nablízku. Už si nedokážu představit, že bych jeden den neviděl a vlastně jsem šťastný, že jsme tady spolu zavření.

Můj bože – vážně?

Ano! Tady ho mám jen pro sebe, ač mi neprokazuje přízeň, pořád jsem tu pro něj jen já!

Pousmál jsem se, naposledy ho pohladil a neodpustil jsem si pusu na rtíky, které mírně pootevřené lákaly k polibku.

„Dobrou noc, Levi a věř, že já jsem ten poslední, kdo by ti byl schopný ublížit, protože tě miluju," mohl jsem se mu teď beztrestně přiznat, aniž bych byl později od něj ponížen v tom smyslu, že by mě odmítl a mé lásce se vysmál. Je mi to tak líto! Proč já se musím zamilovat do nesprávného člověka a proč jen pomyšlení, že má láska je neopětovaná a vystavěná pouze na fyzické touze, tolik bolí!

xxxxx

„Erene!" uslyšel jsem ve snu jeho hlas. Byl sladký, hebký, hladil.

„Tak sakra Erene vstávej," tenhle hlas už však nehladil, spíš vlepil facku.

„Co se děje!" rozlepil jsem oči a viděl Leviho, už oblečeného, jak se nade mnou sklání.

„Je půl jedenácté a ty pořád spíš!" vyčítal mi, otočil se a odešel.

Pomalu mi docházely události ze včerejška i to, že jsem nakonec usnul v jeho pokoji v nepohodlném křesle. Jenže teď ležím v pohodlné posteli a podle úžasné vůně vím, že není moje. Pořádně jsem se rozhlídl po vybavení pokoje a tím jsem se ujistil, že ležím v jeho posteli. Zachumlal jsem se pořádně do hebké peřiny a vrazil nos do polštáře. Fetoval jsem tu vůni, jako závislý feťák a nemohl se jí nabažit.

„Erené!" hulákal na mě z haly a jeho netrpělivý hlas mě vytrhl z voňavého rozjímání.

„Už jdu!" ujistil jsem ho. Tak moc se mi nechtělo opouštět voňavou teplou postel, ale vím, že by správně zde měl ležet on a odpočívat.

„Levi, ty máš ještě ležet!" vyčítal jsem mu, hledíc, jak sedí u stolu, pije čaj a cpe se tousty.

„Nepoučuj Jaegere, ty chrápeš do oběda, tak co mám dělat, když mám hlad!" zavrčel mezi sousty.

„Tak jsi mě měl vzbudit dřív! Půlku noci jsem nespal a kontroloval tě, ty ignorante!" nasraně jsem se ohradil.

On jen naštvaně odhodil nedojedený toust na talíř.

„Neotevírej si na mě hubu, první se kvůli tobě málem udusím a teď na mě ještě řveš!" zdvihnul se a vypadal jako bůh zlosti. Skoro jako by povyrostl a tyčil se nade mnou jako obr. Ale já jsem se nenechal zastrašit.

„Nemůžu za to, co se stalo, kontroloval jsem všechny ingredience, co jsem do toho dortíku dával, tak mi nic nevyčítej!" ohradil jsem se.

„Tak mi řekni, co's tam všechno dal!" zadíval se na mě a sedl si.

„Špaldová mouka, vejce, takové to hnusné rostlinné máslo, co jíš, banán a med."

„Med???!!!" vytřeštil na mě oči a zhluboka se nadechl.

„Jo, med, ten tom soupisu není, kontroloval jsem to!"

„Ukaž mi ho!"

Podal jsem mu umaštěný cár papíru, který mi doslova vyrval z rukou a začetl se do řádků, které znal stejně nazpaměť. Po chvíli se na mě vyděšeně podíval.

„To je ten původní papír, který jsem ti dal?"

„Myslím, že ne, ten původní nejspíš zůstal ve vile. Tenhle mi dal Mike spolu s ostatními léky," řekl jsem překvapeně, „ale tenhle je stejný jako ten původní, ne?"

„Není! Jednu položku někdo z původního dokumentu vymazal. MED, ten patří mezi pětku pro mě nejnebezpečnějších alergenů," otřepal se, „tohle by mi přece Mike neudělal! Ale jestli ano, tak jsme v pořádném průšvihu!"

Zvedl se a začal se procházet po místnosti jako lev v kleci.

„Opravdu Mike počítal s tím, že tohle nezvládneš? Že to já neustojím a umřu ti tady? Nějak se mi to všechno nezdá, kdyby to byl on, není nic jednoduššího než jim říct, kde jsme? Proč to ještě neudělal?" mumlal si pro sebe a já jsem nechápal nic. Mike by ho přece nezradil, vždyť pro něj dělá už takové roky. Nebo ano? Vzpomínám na jeho ustaranou tvář, pokaždé, když se stal nějaký průšvih. Když jsme ho vytáhli z té továrny... Byl zničený, skoro na zhroucení, když mi vykládal, že jsem mu zachránil život tím, že jsem jej odnesl z toho deště střel...

Opravdu by se dokázal tak přetvařovat, kdyby byl štěnice? Copak bych aspoň někdy neviděl nějaký náznak, že je zrádce?

„To je hajzl, jak jsem mu mohl tak důvěřovat!" třísknul pěstí do stolu.

„Klid Levi, on to určitě nebyl..."

„A kdo teda?" vyjel na mě.

„Nevím..."

„Měli bychom odtud vypadnout, ale tak aby on neměl tušení, že jsme pryč..." spekuloval a poprvé jsem v jeho očích viděl, že má strach. Opravdu strach.