2020 ✔️

Část 9.

Zůstal jsem sedět jako přikovaný. Začínám se drobně prodírat do jeho duše, poodkrývá se mi pomalu, ale jistě a já už nyní uznávám, že tahle práce možná nebude tak hrozná, jak jsem si myslel.

Opravdu jsem překvapený, jak nám ta spolupráce klape. Kromě neuvěřitelného počtu káv po mně nechtěl nic uvařit, jídlo jsme měli od neznámých kuchařů, sídlících někde v druhé části tohoto ‚hradu'. Když jsme okolo páté hodiny přijeli do vily, on se potichu najedl a zalezl do pracovny nebo laboratoře. Neryl do mě, nic nežádal a celkem okázale mě ignoroval. První dny jsem byl za to rád a mnul jsem si ruce, že se nemusím zabývat jeho rýpáním a nesnesitelnou povahou, ale čím více dní mě takto ignoroval, tím více mi to bylo nepříjemné. Jeden večer před usnutím jsem dokonce přemýšlel, jaké by to mohlo být fajn, sednout si večer k televizi a pustit si nějaký stupidní program a vykládat si u hrníčku čaje jen tak o životě. Tedy, hlavně o jeho, na mém není nic zajímavého, ale mě by zajímalo, proč si mě vůbec najal, proč se bojí o svou bezpečnost, když ochranka stejně stojí na každém rohu, věřím tomu, že někteří z nich i bývají přes noc ve druhé křídle vily. Dle občasných téměř nočních návštěv jeho šéfa. Vždycky zalezou do jeho pracovny, chvíli něco řeší a pak zase odejde. Mám prostě spoustu otázek a nikdo není schopen mi na ně odpovědět. Přece já, jako osobní ochranka bych měl být informovaný nejvíce o tom, jaké nebezpečí mu hrozí a na co mám čekat. Rozhodl jsem se jeden podvečer, kdy vypadal, že má docela dobrou náladu, že na něj uhodím.

„Pane Ackermane, potřeboval bych s vámi nutně mluvit," začal jsem jednou, když jsme se celkem netradičně sešli u večeře.

„Dnes?" loupl po mě okem a dal si poslední lžičku do úst.

„Ano, dnes!" byl jsem nekompromisní.

Promnul si kořen nosu a bylo vidět, že se mu do rozhovoru se mnou moc nechce. Jasně, že věděl, že mám milion otázek, které jsem mu průběžně pokládal a on mě tvrdě odbýval. Dnes si ale budu stát za svým. Chci znát odpovědi. Týká se to i mě a mám právo to vědět.

Udělal jsem jeho oblíbený čaj a on si sedl do haly, stejně jako tenkrát, když si mě zde nastěhoval.

Pršely ze mě rychlé otázky a on stejně rychle odpovídal, jeho odpovědi byly však plytké a neúplné. Mlel neustále jedno a totéž. Přišlo mi, jak by přesně to, co vykládá mě, vykládal i novinářům, jako skvěle naučenou pohádku. Pochopil jsem, že se nic moc dalšího nedozvím, anebo je opravdu příliš paranoidní. Rozhodně tu nejsem jen proto, že by mu neměl kdo v podvečer vařit kávu. O společnost taky nestojí, to je viditelné. Takže mi nezbývá nic jiného než jen věřit, že se bojí Smitha a jeho goril. Jejich fotky i informace mám od ochranky, ze kterých taky intenzivně lovím informace, ale buďto ví toho stejně jako já nebo jsou loajální a mlčí jako hrob.

Nakonec, měl bych se s tím smířit. Jsou to velmi lehce vydělané luxusní peníze, tak se v tom přestanu babrat a prostě to přijmu.

Ve firmě nemám na starosti vůbec nic z mé předchozí práce. Myslel jsem, že si mě nechá jako osobního asistenta a převezmu otěže po Mikeovi, který se už třepal na to, že nastoupí na moje místo a bude dělat sekretářku provoznímu šéfovi přes chemické procesy, který je mimochodem sympaťák a hrozně dobře se mi s ním pracovalo. Jenže Mike zůstal na stejné pozici a můj úkol je pouze chodit šéfovi pro kávu, ranní muffiny do pekárny přes ulici, doprovázet jej na oběd, při kterém většinou nepadne ani slovo i na schůzky, kterých se ale účastnil i Mike. Mezi touto donáškovou službou a stáním za zadkem mě zavalil hromadou materiálu a webových adres o tom, jak zvládat a pomoci s různými druhy alergických reakcí od běžné vyrážky až po anafylaktický šok. Přesvědčoval mě, že tohle všechno musím znát nazpaměť, protože když se něco stane, nebudu mít čas googlit, což chápu. Mám však pocit, že za těch pár dní jsem přeborník v informacích o jakékoliv alergické reakci. Zatím však na svém šéfovi nepozoruji žádné projevy toho, že je tak ‚nemocný', jak tvrdí. Kromě jeho specifického jídelníčku, který v restauraci, kam chodíme mají nejspíš skvěle zmáknutý. Jeho se nikdy totiž neptají, co si dá. Automaticky nějaké jídlo přinesou i s mým vybraným z lístku. Nepídím se po tom, má to s nimi asi nějak domluvený.

Jinak další z mých povinností je spolupráce s ochrankou, kterou každý den navštěvuji, když už mi ze studia o alergiích šibe. Jsou to skvělí kluci, ale jak říkám, mlčí jako hrob a nechtějí mi o Ackermanovi říct nic, co bych už nevěděl. Oni nakonec toho možná nevědí o nic víc, i když o tom pochybuji. S nimi jsem chodil na střelnici, posiloval, a tak nějak mě připravovali na situace, které se stávají jen ve filmech. Dost jsem se u toho nasmál a byla to pro mě docela zábava. Dále jsme trénovali boj z blízka, ve kterém jsem ovšem machr a všem jsem jim dal na zadek, takže mě prosili, abych je to naučil. Tohle byla docela zábava. Nebýt těchto kluků, asi by mě nuda zabila. Sice mám pořád dojem, že to přehánějí, ale na druhou stranu s takovou průpravou, až mě Ackerman vyhodí, můžu jít dělat ochranku prezidentovi Spojených států. Smál jsem se jim, že to moc žerou, ovšem oni to jako legraci moc neviděli.

Dny tedy ubíhaly stereotypně a dost nudně a nejvíce mě na nich iritovalo právě to Ackermanovo přehlížení. Byl jsem pro něj jen vzduch, když nemusel nebavil se se mnou a abych pravdu řekl, dost mě to ranilo. Den co den pozorovat jeho osobnost, být vedle něj a sledovat každou změnu mimiky. Potkávat ho doma oblečeného jen tričku a domácích kalhotách, ve kterých byl stejně sexy jako v obleku, možná ještě víc, protože ve mně tento domácí úbor vzbuzoval netušené fantazie. Uvědomil jsem si, že by mi připadal sexy, i kdyby měl na sobě pytel od brambor. Což bylo dost znepokojivé už v tu chvíli, kdy jsem si tohle uvědomil, a to jsem ještě nevěděl, jak budu reagovat, když kolem mě přejde jen s ručníkem omotaným kolem pasu, když šel v noci ze sprchy do svého pokoje. Byla celkem hluboká noc, ale já se vzbudil, potřeboval jsem na záchod a tenhle infarktový pohled způsobil, že i já jsem si musel dát sprchu, ovšem pěkně ledovou, protože, když kolem mě tahle éterická bytost prošla s ledabylým přáním dobré noci, nejenže se mi hormony totálně pobláznily a fantazie mi začala podsouvat takové představy, až se mi tmělo před očima touhou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle musí skončit. Nesmím a nemůžu se na něj dívat jako na sexuální objekt, ale jen a pouze na zaměstnavatele, protivného a ignorujícího mě. Nicméně tělu nelze poručit, a i těch pár sekund, kdy jsem se míjeli na chodbě stačilo k tomu, aby mi stál jako voják hradní stráže. Nějaké vydýchávání mohlo jít zrovna do háje, a tak jsem se týral ledovou vodou, až do úplného ochabnutí mého zrádného kamaráda.

Usnul jsem samozřejmě až k ránu a celou noc vymýšlel strategii, kterou se budu muset řídit, abych se ze svého sexy šéfa nezbláznil. Hlava přesně věděla, co dělat, ale ranní setkání s rozcuchaným a evidentně do růžova vyspaným šéfem mě přesvědčilo, že tělo si pojede stále stejnou písničku.

Nejspíš se budu muset smířit, že v mnoha situacích bude mé tělo neovladatelné. Důležité je držet hlavu v domnění, že vůbec o nich nejde, že je to pouze fyzická touha a já se nezamiluju.

Jako každým den, jsem stál před firmou a čekal na šéfa, až vyleze z laborky, která mi i zde byla zapovězena, což chápu, protože s mou šikovností bych jim tam určitě rozlil nějaký zvlášť těkavý vzorek a byl bych schopný celou firmu vyhodit do povětří a co bych tam vlastně dělal, že? Všichni tam chodí v šílených oblecích a dovnitř se nedostane ani myš. Kdo by ho tam mohl obtěžovat? Dveře jsou zajištěny na otisk prstů a další pak na oční rohovku. Bůhví, co tam zkoumají a radši to ani nechci vědět.

Nicméně teď už půlhodiny tady lelkuju, a tak jsem si z nudy zapálil. V hlavě vymeteno a spekuluju snad jen nad nesmrtelností brouka a tím, co si večer pustím za film. Už mě to nebaví. Chtěl bych si zajít s Arminem na pivo nebo s klukama do baru. Klidně bych se ožral, jen abych měl den a půl nějaké vzrůšo. Půl dne, tedy noci zábava a ten další den který jsem zmiňoval bych se léčil, objímal mísu a nadával si. Zní to sice hrozně, ale mě tenhle stereotyp vážně ubíjí. Víkendy jsou nejhorší. On se zavře do laborky, nebo pracovny a nevidím ho celý den. Jsem pořád sám. Zblázním se z toho s takovou.

Zrovna čučím na nebe a snažím se najít aspoň jednu hvězdu, která by přesvítila městský světelný smog. Neúspěšně. Tak rád bych si zajel někde za město. Kousek do přírody...

„Nesahejte n ..."

Zoufalý výkřik mého šéfa mě okamžitě probral z letargie a z rozjímání. To už jsem však viděl, jak ho asi pět metrů ode mě, tahají do černého auta s ucpanými ústy rukou jednoho z násilníků, aby nemohl křičet a než jsem se stihl rozeběhnout, auto už vystřelilo a šílenou rychlostí se vzdalovalo od budovy.