2020 ✔️

Část 45.

Oba Smithovi odjeli a já sbíral odvahu. Jsem blázen! Však o co jde? Byl jsem s ním sám skoro měsíc zavřený na chatě a teď nemám odvahu za ním přijít a podívat se mu do očí? Však jsem nic neprovedl. Vlastně v jeho očích možná ano. Vytáhl jsem z jeho blízkých ty nejintimnější informace. Jestli se to dozví, nebude rád. Tolik si své soukromí hlídal a teď během jednoho večera vím všechno, co mi tak úpěnlivě tajil. První roztrhne jak hada mě a hned potom Hanji a nedivil bych se, kdyby pořádně seřval i Erwina. Ale zase na druhou stranu, nemusí to vědět, já mu nebudu vykládat, že o něm vím i to, že měl odstáté uši a nosil rovnátka. On o mně taky ví, kolikrát za týden si ho vyhoním, tak je to přece fér.

Pomalu jsem se došoural ke dveřím jeho pokoje, kde stála ochranka.

Ti teď stáli skoro v pozoru a ani nedutali, protože za dveřmi se ozýval hodně naštvaný hlas mého šéfa. I za zavřenými dveřmi jsem slyšel, jak na někoho úplně bez sebe huláká do telefonu.

„To snad nemyslíš vážně? To mi chceš namluvit, že jsi celou dobu nevěděl, jakou si hřeju na hrudi zmiji? Celou tu dlouhou dobu? To jsi nic nezaznamenal? Za tohle tě mám chuť vyhodit! Tušíš ty vůbec jak moc jsi mě ohrozil... ne, neříkej nic, Mikeu! Tohle je prostě neomluvitelné! To, že měl dobré krytí, tě neomlouvá. Dobře víš, že máš prověřovat každého, kde se ke mně jenom trochu přiblíží, zvlášť v posledních měsících! A on byl u mě skoro pořád! To sis celou dobu seděl na očích?"

Stál jsem jako solný sloup. To mluví o mně? To jako já mám být ta zmije, co si mě hřeje na prsou? Ale to přece...

Jak na tohle přišel? A jak vůbec může věřit tomu zrádci Mikeovi? Proč ho poslouchá? Jak to, že se jím nechal tak ovlivnit, že si myslí, že já jsem ten zrádce! Třepaly se mi kolena a vůbec jsem nevěděl, jak se před tímto obviněním budu obhajovat. Měl bych se obrátit a odejít. Teď se před ním prostě nemůžu postavit! Můžu se dušovat, slibovat, ale jestli Mikeovi bezmezně věří... Nemám žádný důkaz kromě toho, jak jsem se o něj staral na chatě. Přece mi musí věřit, že nejsem žádný udavač nebo tak něco!

Nemůžu tam teď jít! Kdyby mě z tohoto obvinil, složil bych se, neunesl bych to psychicky po tom všem. Myslel jsem, že mi věří, že mi věří ze všech lidí nejvíc, tedy kromě jeho rodiny. Ale vidím, že jsem se mýlil.

Už jsem se chtěl otočit a odejít, když mě odchytil jeden k kluků ochranky.

„Ty seš Eren Jaeger, že?" zeptal se.

„Jo, to jsem," hlesl jsem.

„Pan Ackerman s tebou chtěl mluvit," podíval se na mě až skoro soustrastně.

Možná tu soustrast budou potřebovat, až mým rodičům sdělí, že mě můj šéf zastřelil.

V pokoji byl klid, nejspíš už zavěsil, ale to ticho z pokoje nebylo vůbec uklidňující, ba naopak, přišlo mi, že je to zase klid před další bouřkou. A já bouřky nesnáším! Ani tyto slovní ani ty meteorologické.

Jenže mi teď nezbývá nic jiného než se tomu postavit. Stejně bych tomu neutekl, tak bude nejlepší, když to budu mít za sebou. Musím ho přesvědčit, že já nejsem žádný křivák! Prostě musím!

Nabral jsem pořádnou dávku vzduchu do plic a zaklepal jsem a vešel.

„Ahoj Erene," jeho hlas byl nabroušený.

„Ahoj Levi," odpověděl jsem a hned začal svou neucelenou obhajobu, „chci ti říct, že cokoliv ti Mike nakecal, tak to není pravda. Nevím, kde na to přišel, ale já bych tě určitě nezradil, vždyť já jsem ještě do včera ani nevěděl o co jde, musíš mi věřit, prosím! Já jsem nic neudělal, nic jsem nevěděl a nikdy bych ti neublížil..."

On se celou dobu na mě díval nečitelným pohledem až u posledních slov vytřeštil oči a nechápavě se na mě zadíval.

„Stop! Už mlč! Vysvětli mi, co to meleš? Já ti vůbec nerozumím?" kroutil hlavou a mračil se.

„No slyšel jsem tvůj rozhovor s Mikem, tvrdil ti, že já jsem tě zradil a..."

„Co to vykládáš? Mike mi o tobě nic takového neříkal, ba naopak, strašně tě chválil, jak jsi to všechno zvládl!"

„Tak...já už nic nechápu!"

„On nemluvil o tobě! Mluvil..."protřel si kořen nosu, ale nakonec pokračoval, „mluvil o Doktoru Pixisovi! To on mě zradil. Mike na to přišel a on se policajtům nakonec přiznal. Ty už o tomto nejspíš víš všechno, že, takže nemá cenu nic tajit, já vím, že Hanji je hrozná kecka, ale nakonec je to tak dobře. Tady jsme myslím v bezpečí. Pixis nevěděl, kam jsme zmizeli, a Erwin taky nemá marnou ochranku."

Mluvil a mluvil, ale já měl v hlavě jen větu - on nemluvil o tobě! Spadl mi takový kámen ze srdce, že to muselo být slyšet až do suterénu.

Posadil jsem se na židli, protože nohy mě zrazovaly vlivem toho, jak se mi ulevilo.

„Erene! Snad sis nemyslel, že mluvil o tobě? Jak tě to vůbec napadlo?"

„Já nevím, Levi! Je toho na mě strašně moc a už se v ničem nevyznám. Myslel jsem si, že mi nevěříš. Já nevím..." byl jsem tak zoufale vyděšený, že mi málem vytryskly slzy, nejspíš ty úlevné.

„Pojď za mnou," natáhl ruku a v tu chvíli byl jeho hlas měkký a vstřícný.

Rychle jsem zaplašil slzy a zmateně jsem se k němu přiblížil. On mě vzal jemně za ruku a přitáhl do náručí.

„Nikdy jsem tě do tohle neměl zatáhnout! Nikdy jsem ti neměl zamlčovat fakta, ale já vážně netušil, že to dopadne takhle. Myslel jsem, že s Hanji prostě v ústraní vymyslíme vakcínu, předáme ji Středisku pro prevenci a kontrolu chorob a bude klid! Ale všechno je jinak a já se ti moc omlouvám."

Tohle všechno mi vykládal, když jsem byl u něj v náručí a ze mě opadával stres jak listí na podzim. Jeho horké tělo, dech, který mě šimral na uchu i jeho vůně, kterou nepřekryla ani desinfekce. Byl jsem v ráji a on se mi ještě omlouval, to byl ráj na druhou. Nic však netrvá věčně a on mě pustil.

Musel jsem se opatrně vymotat z jeho objetí, protože byl připojený na hromadu přístrojů a do katétru v ruce mu vedla hromada hadiček. Už nebyl tak bledý, ale přesto jsem viděl, že mu není úplně nejlíp.

„Nemusíš se omlouvat, Levi," to jediné jsem stihl říct, aby se mi neroztřásl hlas dojetím. Zase vidím toho kluka, o kterém mluvila Hanji.

„Kdybys...kdybys chtěl, zaplatím ti letenku do Států, bydlel bys s Mikem. Nic by se ti nestalo... Kdyby ses chtěl vrátit... Vím, že tady nemáš nic na práci a možná bys rád domů, Mike by tě dokázal ochránit...jestli chceš..." mluvil trhaně, tak jako by ani nechtěl tohle říct, ale asi mi chce dát na vybranou.

„Je tu i možnost zůstat s tebou, nebo už o mé služby nemáš zájem?" zašeptal jsem, protože kdybych promluvil nahlas asi by mi přeskakoval hlas.

„Ty bys vážně po tomhle všem chtěl zůstat se mnou v Německu?" podivil se.

„Rád bych..." přiznal jsem.

„I já bych rád, ale nevím, jestli to po tobě můžu chtít. Udělal jsi toho pro mě tolik, že nemám odvahu tě žádat, abys tu se mnou dál zůstával. Vím, že mě nenávidíš a já se ti nedivím, protože já se taky nenávidím, a to už je co říct."

„Ale, co to povídáš, Levi? Vždyť přece děláš takovou záslužnou práci, nejen teď, ale vždycky jsi ji dělal, nebál ses, klidně ses postavil i Erwinovi, jestli se nenávidíš, tak s tím okamžitě přestaň. A ten nesmysl, že tě nenávidím já, tak na to rychle zapomeň! Uznávám, že jsi mi občas pil krev a já si myslel, že tě nesnáším, ale teď vím, že to nebyla pravda. Vážím si tě, Levi!