2020 ✔️

Část 41.

„Proti tomu se nedalo dělat nic jiného než bílým krvinkám nabídnout pomoc v podobě léku, který jsem neměl..." odmlčel se a na jeden zátah vypil zlatavou tekutinu.

„Trávil jsem dlouhé hodiny v laboratoři ve snaze najít ten lék a zachránit aspoň Leviho. Nakonec díky odkazům, které mi nechal jeho zesnulý otec, jsem na to přišel, pro Leviho ne za pět minut, ale za pět sekund dvanáct.

Během doby, kdy se zotavoval, jsme pomalu přicházeli na to, co cytokiny způsobily. Nejvíce měl poškozená játra, na které si dodnes musí dávat pozor, hlavně z hlediska léčiv a další věc byla, že zmíněné cytokiny mají velký vliv a jsou hlavní viníci jeho alergií. U Leviho jsou právě tak moc aktivní, že se, když to přeženu, jen podívá na nějaký alergen a jeho tělo už reaguje a imunita se zblázní.

Nějak jsme to všechno zvládli a Levi už za ta léta ví, co si může dovolit, ale já jsem to ještě nevzdal a od té chvíle se věnuji vývoji anticytokinových protilátek. Ty chceš ale asi vědět něco jiného, že? Chtěl jsem ti tímto jen vysvětlit, co jsem si prožil s Levim..." odmlčel se a zase si nalil. Já jsem mlčel, zajímalo mě úplně všechno, co se týkalo Leviho života a tohle bylo drsné. Málem umřel! Vlastní mámu nikdy nepoznal a táta mu zemřel jen kvůli tomu, že byl zvědavý. Určitě má stále hrozné výčitky svědomí. Seděl jsem a ani nedýchal, tohle všechno se mi bude ještě dlouho honit hlavou, než to zpracuju.

„Levi po zotavení samozřejmě zůstal s námi, tam vůbec nebylo co řešit a já jsem dočasně převzal vedení firmy ACHME. Když dosáhl dospělosti, v jednadvaceti jsem mu firmu předal zpět. Věděl jsem, že to zvládne i při studiu, kromě toho jsem mu byl stále při ruce. Vlastně zůstalo všechno při starém, jen papírově byla firma na jeho jméno. Brzy jsme se ale začali hádat, ani ne tak v oblasti administrativní, ale spíš vědecké. On měl pořád pravdu, nikdy mě neposlouchal a bral takové zakázky se kterými já jsem nesouhlasil. S lítostí jsem se s ním rozloučil, protože mě v podstatě vyhnal a odjel za švagrem do Německa. Věděl jsem, že Levi to ustojí a pokoušel jsem se na něj dávat pozor aspoň na dálku. Chvíli v tom plaval a dostával pořádně přes prsty, ale nakonec se v tom naučil chodit a jeho firma je dneska nejprestižnější farmaceutická společnost v celých Spojených Státech, ale to ty všechno víš. A teď k té nešťastné události, která se stala o Vánocích.

Přijel jsem o Vánocích za Levim, abych ho odradil od té zakázky na vakcínu, což jsem tušil, že s ním ani nehnu, nicméně musel jsem to vyzkoušet a v druhé řadě jsem si přijel pro Hanji. S Levim nehnu, ten měl vždycky tvrdou hlavu a já mu nemůžu poroučet, ale aspoň jedno z dětí jsem chtěl tohoto ušetřit a přiznám se, že na Hanji mám jisté přesvědčovací páky a kdybych s ní tenkrát mohl promluvit, možná bych ji přemluvil k návratu do Německa.

Jenže Levi mi ji zapíral, strašně jsme se pohádali a já jsem ztratil nervy. Ani nevíš, jak toho lituju. Uznávám, že co se týče dětí, jsem někdy mírně přecitlivělý a už tenkrát jsem věděl, co přijde, že budou v nebezpečí. Sám jsi byl svědkem, kam až tohle došlo. Můžeme být rádi, že je Levi v pořádku – relativně a za to děkuji tobě Erene! Kdybys tam nebyl, Levi už by byl nejspíš mrtvý," sklopil oči a zase se napil. S takovou bude za chvilku ožralý. Na druhou stranu ho chápu, asi bych taky chlastal, kdybych se musel zpovídat s takových věcí.

„Erene, já jsem mu nechtěl ublížit, ale měl jsem takový strach o Hanji a paradoxně i o něj, nedokázal jsem se ovládnout, omluvil jsem se mu a omlouvám se i tobě, protože vidím, jak moc na něm lpíš!"

„Já na něm nelpím!" ohradil jsem se.

„Opravdu?" zadíval se na mě už mírně skelnýma očima.

„A dál? Co ten únos?" přešel jsem jeho zkoumavý pohled, „vždyť ti idioti ho málem zbavili mužství!"

„Co prosím?" divil se.

„Skopali mu koule," taky jsem se už nežinýroval, protože jsem měl něco v hlavě a vztek mě stále ještě nepřešel, ačkoliv jeho chování už chápu o něco více. Taky bych se bil za své dítě.

„Cože??? Mají štěstí, že už jsou mrtví, pověsil bych je za ty koule do průvanu!" zašeptal jen sám pro sebe.

„Tohle jsem nevěděl, Erene, já je poslal, ať Levimu promluví do duše..."

„Byl oblbnutý nějakou drogou," nenechal jsem ho domluvit.

„To bylo jen prosté, neškodné sedativum, které jen trochu oblbne hlavu, nic nebezpečného.
Ano, přiznávám, že tohle jsem jim dovolil, kdyby s ním nebyla řeč, člověk je potom sdílnější a mluví víc, než by za jiného stavu mluvil, ale tohle bylo neškodné. Měli mu to píchnout, zjistit, kde je Hanji a pak je oba dotáhnout domů. Ti idioti ho unesli přímo z firmy..." vložil hlavu do dlaní.

„Já vím, viděl jsem to a pak jsem taky viděl Leviho uvázaného u židle, jeden z nich mu zlomil nos a druhý mu nakopl nádobíčko!" zase jsem byl nakrknutý.

„Takhle jsem to nechtěl, ale moje vina, že si najímám lidi, na které není spolehnutí, sami ale na to doplatili, varoval jsem je před Leviho ochrankou...
Je mi to líto a věř, že už se nikdy takto nenechám strhnout svými emocemi," byl zničený.

Věřím mu, ač je to neobvyklý přístup, jak zpracovávat člověka, který je mu blízký. Chápu, že s Levim to prostě kolikrát jinak nejde. Mohl mi tohle všechno taky nakecat, ale vedle mě byla Hanji a trochu netradičně seděla a poslouchala otcovu zpověď a ani nehlesla. Vím, že by se Leviho zastala nebo by začala otci odporovat, kdyby tohle všechno nebyla pravda. A jí z nějakého nepochopitelného důvodu věřím a věřím i jemu, protože když jsem se podíval na jeho tvář, která zrcadlila lítost a smutek – ne tohle nemohl hrát, tohle byla pravda. Měl jsem pocit, že i oči nebyly skelné jen z přemíry alkoholu.

„Omluvte mě," zvedl se, aniž by se na nás podíval a rychle odcházel někam do útrob domu.