2020 ✔️

Část 30.

On byl již znovu otočený ke své práci a tiše si dál pobrukoval. Pomalu a nenápadně jsem se k němu přiblížil, objal jsem ho a přitiskl hruď k jeho zádům.

Můj stoják se mu otřel o tančící půlky a já tak tak zadržel vzdych.

Mozek mi zamrznul a já cítil jen čirou touhu. Byl tak dokonalý! V té zástěře, se špinavýma rukama od těsta a neodolatelným zadečkem, který lákal a vábil.

„Levi, teď ne," osočil se na mě.

„Proč ne?" ignoroval jsem jeho tón.

„Peču, mám práci!"

„To počká!" zašeptal jsem mu do ucha a vklouznul pod zástěru, abych nahmatal jeho poklad. Zalapal po dechu, ale odstrčil mě.

„Teď ne!" řekl už rázněji.

Těžce jsem snášel jeho odmítnutí, ale odtáhl jsem se od něj.

„Dobře, chápu," zavrčel jsem a nasraně odešel do svého pokoje pro ručník, abych si případně v koupelně dopomohl od bolestivého problému sám.

„Počkej, Levi," volal za mnou.

„Co je?" otočil jsem se ještě na něj, což byla chyba, protože pohled do jeho očí, které se na mě omluvně dívaly, byla pro mě smrtící, „já to chápu, když potřebuješ ty, jsem ti vždycky k dispozici! Když mám ale problém já, musím počkat. Víš co! Jdi do prdele!"

Byl jsem frustrovaný, cítil jsem se odmítnutý a zrazený, ačkoliv jsem věděl, že to není pravda, že se teď chovám jako největší idiot, přesto jsem si nemohl pomoct. Nedokážu už být normální, chovat se k lidem jako je Eren hezky, vždycky u mě vyhraje ta část, se kterou jsem se těžce smiřoval v dobách, kdy jsem jako velmi mladý nastoupil jako šéf do firmy. Nyní je mou neodmyslitelnou součástí a já se nedokážu vrátil ke své povaze, která mi byla kdysi vlastní.

Nedokážu věřit lidem a nedokážu k nim být hodný a shovívavý, pořád podvědomě vzpomínám, jak jsem chtěl se všemi vycházet dobře, ukázat jim vstřícnost a dobrotu, že jsem tu pro ně a že se na mě můžou vždycky ve všem spolehnout a přijít se poradit, popřípadě svěřit. Tenhle přístup totálně selhal, já jsem dostal pořádně za vyučenou, když mě člověk, kterému jsem nejvíc věřil, zradil a s ním i 15 dalších. Ostatní pak ze mě měli jen legraci a nikdo mě nebral vážně.

Abych udržel chod oslabené firmy a přinutil zbytek, aby pracoval a měl ze mě respekt, musel jsem se změnit. Nebylo to lehké, ale pochopil jsem, že lidé prostě potřebují diktaturu a řád, jinak to ve firmě s tisíci zaměstnanci nejde. Tenkrát mou změnu nezvládlo mnoho lidí, spoustu jsem jich také sám vyhodil, ale od té doby se firma rozrostla, je stabilní a její příjmy jsou desetinásobné.

Jenže Eren není firma a teď už ani její zaměstnanec, je to člověk, na kterém mi začalo záležet a já ho nechci ztratit jen mým egoistickým chováním. Jenže pokaždé, když se pokouším být milý, něco se zvrtne a já zase sklouznu do stereotypu, ve kterém se nacházím už tolik let. Mrzí mě to. A frustruje, protože on mě za to nenávidí a vidí ve mně jen sexuální vybití. Protože jsme tu sami. Jakmile přijedeme do civilizace, najde si kluka, se kterým si bude rozumět nejen v posteli, ale i v jiných běžných situacích. Budou chodit na rande a do kina...

Bože, proč to tak bolí. Až tahle celá eskapáda se sérem skončí, nechám ho jít. Bude se moci vrátit na své místo, kde pracoval před tím a já se s ním nemusím už nikdy potkat, při troše štěstí. Bude to tak lepší pro nás oba. Jsme jak kočka a myš, to nikdy nebude fungovat a oba bychom se jen trápili. On by se trápil, a to já nechci.

Z očí se mi vykoulely dvě osamělé slzy. Rychle jsem je otřel. Já pláču? Vážně? Kdy jsem naposledy plakal? Když mi umřel táta? Když mě Erwin nechal na holičkách a já se topil v tenkrát pro mě neřešitelných problémech? Tenkrát jsem byl na dně. Teď mám pocit, že jsem ještě víc. Zahrabaný v bahně špíny, kterou jsem způsobil jen já sám, protože jinak jsem se nedokázal bránit než tím, že kolem sebe vystavím zeď, za kterou nikoho nepustím. Jenže ta zeď je tak pevná, že do ní nedokážu prorazit dvířka pro jediného člověka, který si to nejspíš zaslouží. Kdyby mě teď tak někdo viděl. Tvrdý a nemilosrdný Rivaille Ackerman řve jako malé děcko. Jenže se vykoulely další a další. Bolí to!

EREN.

Je tak tvrdohlavý! Svéhlavý! Já jsem ho přece nechtěl odmítnout, copak nedokáže pochopit, že to musím dodělat? Že má ruce od mouky, rozehřátou troubu. Jen chvilku kdyby počkal...

Ale ne, pán je zvyklý dostat všechno hned a neohlížet se na ostatní. Sám taky nemá rád, když na něj mluvím, když pracuje. Já chápu, že asi dělá nějakou důležitou práci, ale to já taky! Pokud bych mu neuvařil, umřel by hlady!

Vážně mě irituje svým přístupem. Rozmazlený egoistický...

Proč se na něj prostě nevykašlu? Ať si zuří, copak já jsem jeho hromosvod? Když se mu něco nelíbí, vybíjí si to na mě, když něco chce, musím já skákat, jak on píská. Proč jen je tak sobecký a sebestředný? A proč já tohle všechno vlastně snáším se skloněnou hlavou? Neměl bych! Bylo by dobré mu ukázat, že jsem taky jenom člověk a mám city, které on raní. Jenže vím, že jeho nepřevychovám, a proto tohle všechno budu snášet, kvůli platu.

‚Kvůli platu? Vážně Erene?' dal jsem si duševní facku, ‚tohle si namlouváš celou tu dobu?'

Snáším to, protože chci být s ním, ať je jakýkoliv, což je jistý druh masochismu, nicméně já sám se tomu nedokážu bránit.

Nechci, aby se na mě zlobil, a proto to budu já kdo ustoupí a půjde si ho udobřit. Neradno se říká – moudřejší ustoupí. Nevím, jestli je tohle zrovna moudré, ale já nechci, aby se na mě zlobil. Rychle jsem těsto vlil do forem a šoupl do ideálně rozehřáté trouby.

Stál jsem před jeho dveřmi a poslouchal, bylo tam hrobové ticho a jediné, co jsem slyšel byl zběsilý tlukot mého srdce. Byl jsem nervózní ani vlastně nevím proč, snad proto, že běžně do jeho království nechodím. Pokud tedy není zrovna bouřka.

Zaklepal jsem a bez vyzvání vstoupil. Seděl na posteli zády ke mně, překvapeně se otočil a hned na to stočil svou hlavu zpět.

Viděl jsem v jeho očích slzy? Levi Ackerman pláče? Ale ne, to jsem musel vidět jen nějaký odraz.

„Běž pryč, Erene!" řekl rozhodně a pevně, ale stejně jsem v jeho hlase slyšel zakolísání.

„Chtěl bych se omluvit..." nedal jsem se odbýt.

„Prosím, běž pryč, chci být sám! Říkal jsi, že máš práci, ať se ti to nespálí," nebyl to ten pravý autoritativní hlas, kterým vždycky mluvil. Něco se děje a já ho tady samotného nenechám. Potřebuji vědět, co s ním je.